Žaneta Sladká: Registrace partnertsví je jako přihlášení nového auta

V létě jste měly s partnerkou (manželkou) Terezou Lavičkovou “svatbu”. “Svatbu” proto, že v Česku zatím nejsou uzákoněná manželství pro lidi stejného pohlaví. Jaký to byl pocit, mít symbolickou svatbu, kterou české úřady neuznávají jako právoplatnou, když za tohle zrovnoprávnění bojujete už dlouho?

Pocit to byl chvílemi trochu ambivalentní, což mě mrzí. Na jednu stranu jsme během svatby a jejích příprav prožívaly jedny z nejkrásnějších momentů v životě, ale současně nám v hlavě vyskakovala myšlenka, že to vlastně žádná svatba oficiálně není.

Hlavně v situacích, kdy jsme narážely na absurdity, které s sebou celý ten „systém“ registrovaného partnerství přináší. Ač si uděláte vlastní obřad sebekrásnější, musíte stejně jít na úřad a registrovat se. Probíhá to podobně, jako kdybyste si šli třeba přihlásit nové auto. Na úřadě si pěkně vezmete pořadové číslíčko, a pak jdete na přepážku, kde podepíšete s paní úřednicí papír. Není ani možné mít svědky nebo skutečného oddávajícího. Společné příjmení “Sladká-Lavičková”, které neformálně používáme, nemůžeme mít oficiálně v občance, protože pro stejnopohlavní páry tahle možnost neexistuje. V občance vlastně ani nechceme mít uvedený stav jako “registrovaná”. Musely bychom tím totiž na první dobrou udělat coming out vždycky, když bychom šly např. na úřad, do banky nebo na poštu. A nikdy nevíte, jak se k vám potom úředník či úřednice bude kvůli vaší orientaci chovat.

Hodně lidí také neví, že registrovaní partneři nemají stejný práva, jako manželé. Např. nevzniká společné jmění manželů, nárok na vdovský důchod nebo společný nájem bytu atd. Aktuálně řešíme třeba to, že když jedna z nás bude mít miminko, tak ta druhá nemůže být oficiálním rodičem. Dítě si nemůžeme ani společně adoptovat. Neexistuje tak žádná cesta, jak bychom mohly obě být formálně rodičem našeho dítěte. Nerozumím tomu, proč jenom proto, že jsem si vzala holku a ne kluka, mám mít jiný postavení a méně práv. Přijde mi to nedůstojný.

Abych se ale vrátila i k těm hezkým okamžiků. Jeden z nejdojemnějších okamžiků bylo pozorovat naše rodiny, jak moc se na svatbu těšily. Mamky a tátové nám ohromně pomáhali s přípravami, ségry jako naše “svědkyně” měly nádherné proslovy a další stovka lidí napříč generacemi, co byla na svatbě, nás zavalila takovou hromadou lásky, že z toho čerpáme ještě doteď. Přitom dřív by spousta z nich “teplý” manželství odsuzovala. Ale díky tomu, že vidí, že jsme úplně normální pár, který řeší stejný radosti i strasti, změnili svůj postoj. Proto je důležité, aby se gayové a lesby neschovávali a otevřeně o sobě mluvili. Aby nejen rodina a úzký kruh přítel, ale širší společenská bublina jako třeba kolegové, sousedi nebo spolužáci věděli, že jsme úplně normální lidi.

O svatbě s Terezou jste se zmiňovali i v rozhovoru pro DVTV. Jaké byly vaše pocity, v souvislosti s komentáři na Facebooku pod zveřejněným interview? Některé byly negativní, některé vám oběma vyjadřovaly podporu. 

Popravdě nás trochu překvapilo, jak velký emoce tohle témat stále dokáže vyvolat a kolik lidí mělo potřebu se k němu, ať už pozitivně nebo negativně, vyjádřit. Znovu jsme si tím připomněly, že žijeme ve svojí pražský bublině, kde lidi už ani nemají zapotřebí se nad tím, že je někdo lesba nebo gay, pozastavovat. Je vidět, že jsou podobné rozhovory stále potřeba, že je důležité o LGBTI+ lidech veřejně mluvit a téma detabuizovat.

Co se týče negativních komentářů, bylo jich opravdu hodně. Já chápu, že každý má svůj názor a že nikdy nebudou lesby a gayové respektováni úplně všemi, ale odsud posud, jak se říká. I nesouhlasný názor se dá vyjádřit kultivovaně a není potřeba připojovat k němu sexistické a oplzlé poznámky nebo nenávistné komentáře. My jsme proti tomu naštěstí nějakým způsobem už trochu obrněné, i když neříkám, že se mě to vůbec nedotýká. Ale to je daň, se kterou je to spojené, když se rozhodnete být o svém osobním životě, který je pro někoho čistá kontroverze, takto otevření. Ale někdo to dělat musí, jinak by se to nikam neposouvalo. Představte si ale, že je vám třeba 15 let, žijete v menším městě a právě řešíte coming out. Jak se asi budete cítit, když si přečtete tyhle komentáře plné nenávisti. Na odvaze a sebedůvěře vám to rozhodně nepřidá.

Jak by podle vás měl ideálně probíhat dialog mezi LGBTI+ lidmi a státem, respektive státními institucemi? 

Ideální by bylo, kdyby nemusel probíhat dialog žádný. Kdyby nebylo potřeba vyjednávat o postavení LGBTI+ osob, muset se “dožadovat“ uznání, respektu a rovnoprávnosti. Věřím tomu, že to tak jednou bude a že každý z nás může udělat něco málo proto, aby se to stalo co nejdříve. Třeba podepsat petici za “manželství pro všechny” na stránkách inciativy Jsme Fér, která za nás všechny se státem a poslanci vyjednává, abychom měly možnost manželství jednou uzavřít. Smutné je, že zákon, který by manželství umožnil, leží už skoro 2 roky v parlamentu aniž by byl projednán. Každopádně blíží se parlamentní volby a s nimi i nové složení poslanecké sněmovny, která snad bude k této otázce přistupovat otevřeněji.

Co pro vás osobně znamená PRIDE?

Pro mě je Pridový týden týdnem, který je plný euforie, ale i vyčerpání. Míchá se ve mně sentiment, pocit sounáležitosti, pochopení, smíření. Je to doba, kdy mám jednak možnost díky svojí práci v Amnesty aktivně podpořit vlastní komunitu a současně na osobní rovině prožívat a cítit, že jsem její součástí. Že jsou kolem mě tisícovky lidí, kteří si prošli podobným příběhem jako já, a současně i lidi mimo LGBTI+ komunitu, kteří nás nejen tolerují, ale respektují a podporují.

Mnoho lidí si neuvědomuje, že Pride není jen o sobotním průvodu Prahou, ale že je to festival, který trvá celý týden a v rámci kterého se na mnoha přednáškách, vzdělávacích akcích a filmových projekcích tematizují otázky spojené s LGBTI+ komunitou a jejími právy. Těší mě, že pořadatelé festivalu dokáží vytvořit bezpečný prostor pro LGBT+ lidi, kde se mohou nejen pobavit, ale i dozvědět spoustu informací, najít si životního partnera. Nebo se třeba jen utvrdit, že v tom nejsou sami, než se třeba vrátí domů do menšího města, kde jsou jediný gay nebo lesba široko daleko.

Myslíte, že to, že patříte k LGBTI+ komunitě, je vaší výhodou pro práci v Amnesty International?

Věřím tomu, že ano. Nejen proto, že diversita na pracovišti je velmi důležitá a může být obecně přínosná, jak v rámci neziskového sektoru, tak i v soukromé a veřejné sféře. Ale zejména proto, že v organizaci jako je Amnesty International, tedy mezinárodní lidskoprávní nevládce, je prospěšné mít zastoupené i tzv. rightsholdery. To jsou lidé, kteří jsou sami součástí komunity, jejíž práva prosazují, a mají tak do tématu větší vhled. To ovšem může být i určitým handicapem, právě třeba při vyjednávání se státními institucemi, kdy můžete vzbuzovat pocit, že nejste dost objektivní, protože nemáte od problematiky odstup. Proto je dobré mít vždycky určitý mix lidí, kteří na tématu pracují.

V současnosti patří téměř třetina Polska do takzvané “LGBT-free zóny”. Jaké pocity to ve vás vyvolává? Umíte si představit, že by se něco podobné mohlo stát i v Česku?

Tyto tak zvané zóny bez LGBTI+ lidí jsou, bohužel, jen špičkou ledovce toho, co se dějte v sousedním Polsku, ale třeba i v nedalekém Maďarsku, kde se kolem LGBTI+ lidí pomalu utahuje pomyslná smyčka. Dochází k oklešťování jejich práv, stávají nástrojem k prosazovaní politické moci a probíhají proti nim nenávistné útoky ze strany státu i veřejnosti. Dá se říct, že to až připomíná hon na čarodějnice. Vedle toho v zemích západní Evropy v posledních letech podpora LGBTI+ komunity raketově roste a jsou schvalovány zákony umožňující gayům a lesbám uzavírat manželství.

Já věřím v to, že Česko se vydá směrem na “západ” a nebude následovat autoritářské tendence. Už jen proto, že u nás není tak silný vliv katolické církve, která stojí v pozadí mnoha restrikcí v oblasti LGBTI+ práv, ale i třeba nedávného omezení potratů. To, kam se budeme jako společnost ubírat, záleží jen a jen na nás samotných. Jestli si dostatečná část z nás uvědomí, že naše práva nemusí být vždycky samozřejmost a že o ně musíme neustále pečovat. A zároveň jak křehká může být svoboda, kterou pro nás tak pracně vydobyla generace našich rodičů a prarodičů, z nichž někteří za ni dokonce zaplatili svobodou nebo životem.

Nejnebezpečnější je totiž podle mého nezájem a lhostejnost. Když bychom si postupně, kousek po kousku nechali ukrajovat svobody, přecházeli bychom fauly těch, kteří nám mají jít příkladem a ignorovali “utahování šroubů”, mohlo by se taky stát, že až bychom si toho konečně všimli, nemusela by už být cesta zpět. A tím nechci říct, že Maďarsku a Polsku už není pomoci, naopak, přesně teď je potřeba situaci řešit a upozorňovat na ní a to i jako varování pro ostatní země.

Umíte si představit, že byste za současné situaci žila v Polsku nebo v Maďarsku, kde jsou lidé z LGBTI+ komunity vystavení neustálému tlaku společnosti, vlády a médií? 

Naprosto vůbec. Postavení LGBTI+ komunity totiž v Polsku a v Maďarsku zdaleka není osamoceným problémem. Od roku 2015 v Polsku probíhají systémové reformy, které podkopávají základy demokracie v zemi. Soudní systém je čím dál tím více zpolitizovaný, média ztrácejí svoji nezávislost a lidé, hlavně příslušníci menšin, postupně pozbývají svoje svobody. Do toho všeho politici svými nenávistnými výroky podporují a legitimizují homofobii ve společnosti.

”Existují snahy nám tvrdit, že LGBTI+ jsou lidé, ale to je ideologie”; “homosexuálové nejsou rovni normálním lidem“ – takhle se o nás, LGBTI+ lidech v roce 2020 vyjadřuje hlava polského státu a další politické špičky v EU. Během pár posledních let se díky této anti LGBTI+ rétorice podařilo změnit názor velké částí polské veřejnosti, která díky tomu věří, že když se dvě ženy/muži drží na ulici z ruku, děje se něco nemorálního. Dlouhou historii útoků proti LGBTI+ komunitě má i vláda Viktora Orbána v Maďarsku. Ta rozjela tzv. „projekt nové kulturní éry“ zaměřený na podporu křesťanských a tradičních hodnot – podněcuje homofobní nálady ve školství i v zaměstnání a často je odkazováno ke konverzní terapii a podobně. 

Proto když jsme byly s mojí manželkou a její kapelou na turné v Polsku, upřímně jsme neměly dobrý pocit se na veřejnosti držet za ruku nebo si dát pusu. Přitom jsme de facto pár kilometrů od Česka. Neumím si představit, že bych žila v zemi, kdy bych na veřejnosti, v práci a pod musela raději předstírat, že jsem „hetero“.

Co byste doporučila  svému mladšímu já?

Live in the moment. Go with the flow. Stress less.