Tereza Lavičková: Bylo by skvělé, kdyby se rodiče svých dětí rovnou ptali, jestli mají kluka nebo holku

Jsi aktivní v LGBT+ komunitě. Jak by podle tebe měla probíhat správná komunikace, která by napomáhala k většímu pochopení a přijetí  LGBT+ komunity?

Je otázka, jestli o nějaké komunitě vůbec můžeme mluvit. Oni prostě jen na světě existují lidé, kteří se zamilovávají do osob stejného pohlaví. Jediné, co máme společné je, že nás kvůli tomu společnost odmítá, diskriminuje a odsuzuje. To nás nutí se sdružovat, protože v množství a jednotě je síla, takže si myslím, že určitě pomáhá držet spolu a společně usilovat o lepší svět pro všechny bez rozdílu.

Také bych byla hrozně ráda, pokud by se o LGBT+ lidech více otevřeně hovořilo v médiích, ve škole i v rodinách a díky tomu se to téma normalizovalo. Vadí mi, že rétorika, která kolem LGBT+ lidí vládne, je buď plná obav nebo z nás naopak dělá kuriozity. Nedivím se proto, že i dnes spousta lidí o své orientaci vůbec nechce veřejně hovořit. Bylo by přece skvělé, kdyby se rodiče svých dětí rovnou ptali, jestli chodí s klukem nebo holkou, a tak nějak každý automaticky počítal s takovou možností.

Potěšilo by mě také, pokud by v českých filmech a seriálech bylo více LGBT+ postav, což také může přispět k destigmatizaci a většímu pochopení. Mohli bychom tak mnoho dětí ušetřit trápení, traumat, lhaní nebo sebevražd.

Další věc, která z mé zkušenosti velmi pomáhá, jsou malé každodenní coming outy. Já už svoje coming outy ani nedovedu spočítat a každý, i když miniaturní, třeba prodavačce, mi pomohl být sebejistá, vyrovnaná a hrdá na to, že jsem lesba. Když po sté někomu řeknete, že jste lesba a oni se nad tím ani nepozastaví, nebo se mile usmějí, tak vás to jednoduše posílí. Zároveň si myslím, že je třeba, aby si veřejnost uvědomila, že jsme stejně normální jako všichni ostatní. Když nebudeme tyhle malé coming outy dělat, tak se nikdo třeba ani nedozví, že jejich oblíbený soused je mimochodem gay…

Sama jsi se loni podílela na organizaci Prague Pride. Co pro tebe znamená Pride?

Jeden týden v roce, kdy se cítím naprosto komfortně. Nevím, jestli to heterosexuál někdy může pochopit, ale pro mě je celý ten týden kolem Pridu naprosto nádherná záležitost. Vždycky mám pocit, že aspoň na chvíli si Praha všímá lidí jako jsem já. Mám ohromnou radost, když všude vidím duhové vlajky, stejnopohlavní páry, které se drží za ruce, lásku a veselí.  To bezpečí, radost a sounáležitost, které tenhle festival přináší, je na něm zdaleka to nejkrásnější. Je také skvělé vidět, že v tom nejsem sama. Loni jsem měla radost i z toho, když pražský magistrát umístil duhovou vlajku nad svůj hlavní vchod. Do té doby byla vlajka jen ze strany této budovy, což sice bylo milé, ale zase nás to jen symbolicky „ukrývalo“. Tohle jejich gesto mě dojalo a potěšilo mě, že konečně nějakého veřejné činitele zajímáme.

Kdo a nebo co ti dodává odvahu otevřeně mluvit o své sexuální orientaci?

Moji přátelé, rodina i veřejné známé osobnosti, které o své orientaci hovoří otevřeně a bez ostychu. Asi především díky nim jsem svou orientaci snáze přijala. Proto chci takovou osobou být pro všechny ostatní, ukázat jim, že není za co se stydět nebo omlouvat.

Co by mohlo dle tvého názoru zlepšit destigmatizaci LGBT+ komunity? A je to vůbec v Česku potřeba? 

Bohužel to je v Česku strašně potřeba! LGBT+ lidé jsou ještě pořád občany „druhé kategorie“. Zrovna teď řešíme s mojí snoubenkou svatbu, a co nám vůbec přinese registrované partnerství. To je jediná instituce, která je nám přístupná, když chceme svůj sedmiletý vztah zoficiálnit. Zjišťujeme, že tahle registrace ani neznamená, že budeme mít stejné příjmení, společné jmění nebo stejný právní vztah k našim dětem tak, jak je to běžné pro manžele. Hrozně mě to rozčiluje. Jsme přece stejné občanky jako kdokoliv jiný. Podílíme se na chodu státu, platíme daně a nedopouštíme se žádné trestné činnosti. Je to úplně směšné, že nám náš stát upírá práva jen proto, že „jinak“ milujeme. S tím potom souvisí i to, že nás veřejnost vnímá jako jiné a ohrožující… To, že nejsme plně uznáni naším státem jako rovnocenní občané/občanky jen podporuje nenávist a nepochopení, které vůči nám lidé mohou mít.

O LGBT+ seniorech se téměř nemluví. Ty jsi ve sdružení Život 90 pro ně organizovala program. Můžeš přiblížit, jaká je asi jejich pozice ve společnosti a v rodinných kruzích? 

Nemluví, a proto jsou vystaveni dokonce dvojímu zneviditelnění. Mezi LGBT+ lidmi a také společně s ostatními seniory/seniorkami ve většinové populaci. LGBT+ senioři/seniorky mají často docela šílené životní příběhy. Museli se se svou orientací vyrovnávat v období komunismu, který je naprosto ignoroval, či perzekuoval. Museli mít o mnoho více odvahy a mnoho z nich muselo svou orientaci celý život skrývat.

Mají můj obrovský obdiv. Zároveň se spousta z nich zasloužila o to, že já teď s tebou vůbec mohu o své orientaci otevřeně hovořit. O to víc mě mrzí, jak složitá je nyní jejich životní situace. Mnoho z nich čelí obrovské samotě. Nemají rodinu, buď proto, že je kvůli jejich orientaci odmítla, nebo protože nemají děti. Tím pádem tedy nemají ani nikoho, kdo by se o ně ve stáří mohl postarat. Sexualita seniorů je obecně velkým společenským tabu a navíc jsou personál i obyvatelé domovů pro seniory často homofóbní. Mnoho z nich i tam musí svou orientaci skrývat. Seniorky lesby také mnohdy čelí chudobě (ženy mají v průměru nižší důchod) a jejich ekonomické situaci ani nepomáhá fakt, že v rámci registrovaného partnerství nemají nárok na vdovský důchod.

V neposlední řadě je pro ně velmi složité navazování nových partnerských i přátelských vztahů, protože se často neorientují v online prostoru. Myslím, že by si jich více měla všímat nejen LGBT+ komunita, ale také široká veřejnost, protože jsou velmi zranitelní. Jsem vděčná Životu 90, protože nejen že hostil část programu Prague Pride, ale také pro starší generaci pravidelně organizuje například „Duhová setkání“. Doporučuji si poslechnout životní příběhy LGBT+ seniorů například v dokumentu „Život s cejchem“, kde několik z nich hovoří o tom, jak se jim žilo v minulém režimu.

Reflektuje nějakým způsobem hudební tvorba teepee to, že se aktivně angažuješ v destigmatizaci  LGBTQ+ komunity?

Myslím, že ano. Složila jsem pro mou kapelu teepee několik písní o ženách a lásce k nim, mimo jiné i o mém vztahu s mou snoubenkou. K této písničce se také chystáme v létě vydat videoklip, který myslím LGBT+ lidé ocení, protože queer obsahu je v Čechách velmi málo. Také pracuji na svém sólovém projektu, v rámci kterého chci vytvářet hudbu specificky pro ženy, které stejně jako já milují ženy.

Co by si dnes doporučila svému mladšímu já?

V USA běží taková LGBT+ kampaň, kterou provází heslo „It gets better“, a to bych si i poradila. Poradila bych si, abych se tolik nebála toho se vyoutovat a abych víc věřila svým blízkým i sobě. I když je to ze začátku těžké, po nějaké době je to většinou skutečně v pohodě. Když jsem se vyoutovala svým rodičům, myslela jsem, že to úplně zničí náš vztah, ale naopak ho to posílilo a oni se mnou teď hrdě plánují mou svatbu.

Také bych si zdůraznila, že v tom přece nejsem sama. Vzpomínám si na moment, kdy jsem poprvé přišla do gay baru a seznámila se tam s mými kamarádkami, se kterými se přátelím dodnes. Ty pocity jsou nepopsatelné. Do té doby jsem neznala téměř žádného gaye nebo lesbu osobně a najednou jsem se ocitla v prostoru, kde jich bylo tolik… Tolik lidí, kteří prožívali stejné emoce a životní situace jako já…

Je nějaká otázka, kterou ti na interview zatím nikdo nepoložil a chtěla by si na ni odpovědět?

Asi to, jak se mi žije v zemi, která mě neuznává, odsuzuje a zapomíná na mě. Lidé se neustále dokola ptají na to, jak mohou LGBT+ lidé ohrozit společnost, zda je to správně, zda to není proti přírodě. Nikdo už se ale neptá nás, co pro nás znamená žít pod tlakem těchto otázek. Jaká traumata lidem jako jsem já může způsobit jeden hloupý výrok významného politika nebo političky.

Představte si, že by neustále někdo zpochybňoval vaši identitu a vaši lásku. Neustále se vás ptali, proč nemůžete mít chlapa, proč se cítíte, jak se cítíte nebo vás označoval za devianty. Říkal, že vaše láska je proti přírodě, či že by raději vyrůstal v dětském domově, než se dvěma otci… Vždycky mě trochu píchne u srdce, když se o LGBT+ lidech někdo vyjadřuje nenávistně a bez respektu. Představuju si toho mladého člověka z maloměsta, který zrovna řeší coming out, nebo svou genderovou identitu a co se jim asi honí hlavou, když tohle poslouchají… Veřejnost často zapomíná, že také máme srdce a bez obav nám ho dokola láme. Je mi z toho na nic.