Žil Vostalová: V dravém prostředí se nejvíc naučíš

Air Max Day není jen o teniskách, ale také o příběhu. Ten letošní vychází z dění, které předcházelo vydání prvních tenisek Nike Air Max 1, které navrhl Tinker Hatfield. Jeho zadáním bylo vytvořit tenisky s technologií Air Sole – tlumicí kapslí naplněné vzduchem. Hatfield cítil, že zákazník nebude mít představu o tom, co vlastně Air Sole je, pokud kapsli na vlastní oči neuvidí, a proto se, inspirován pařížským Centre Pompidou, rozhodl odkrýt vnitřek tenisky tak, jak je nám z pozdější podoby celé série Air Max dobře známo. Jenže vzduchová bublina navrženého promodelu v nízkých teplotách praskala, a tak se první Air Maxy málem ani nedostaly do oběhu. Musela přijít změna designu, která stvořila boty stojící na počátku nejúspěšnějíš řady tenisek. 

Právě při příležitosti letošního Air Max Day 26. března vychází onen “nepovedený” promodel vůbec poprvé v původní podobě a s názvem Air Max 1 ‘86 také na Footshopu. Nike tak oficiálně přiznává neúspěch, který z něj v budoucnosti udělal číslo jedna v celém odvětví.

Při příležitosti letošního Air Max Day vychází 26. března onen “nepovedený” promodel vůbec poprvé v historii.

S řadou dílčích neúspěchů se při své tvorbě setkala také průkopnice digitálního designu módy, návrhářka Žil Vostalová. Jako jedna z prvních na světě se začala svému oboru věnovat při studiích na Amsterdam Fashion Institute. Kromě navrhování 3D modelů oblečení se věnuje také scanování reálných modelek a modelů do “počítačové podoby”, což, včetně failů, které vedly ke jejímu budoucímu obohacení, vysvětluje v rozhovoru, který si teď na Footshop blogu můžeš přečíst.

Zabýváš se digitální módou. Dá se tohle odvětví nějak definovat?

Digitální móda je digitální reprezentace a imitace oděvů a látek, aby co nejvíce odpovídaly skutečnosti. Součástí je snaha imitovat i samotný pohyb a zakomponování fyzikálních zákonitostí – což je samozřejmě hodně složité. Já jsem se s digitální módou seznámila při studiu módního designu v Amsterdamu, kdy se mi naskytla možnost přejít při tvorbě střihů z papíru na počítač. Člověka to dovede k novému přemýšlení, kdy může začít dělat návrhy v počítači dřív, než začne pracovat na fyzické formě. Ideální to pro mě bylo obzvlášť díky snaze o dodržování “no waste principal”, tedy že musím při návrhu využít celou tkaninu, s čímž příprava na počítači zásadně pomáhá.

Co jsou největší rozdíly v kreativním procesu při návrhu digital fashion ve srovnání s “klasickým” navrhováním? Může třeba člověk dělat jedno, když umí druhé a naopak, nebo je k tomu potřeba nějaký speciální skill?

Návrhář digitální módy by měl znát základy fyzického řemesla a příznivci tradičního způsobu by zase měli být alespoň seznámení s tím, že ten digitální segment vůbec existuje. Rozdíly jsou především v tom, že když se člověk naučí s digitálními návrhy pracovat, může mu to výrazně usnadnit práci. Při studiu jsme třeba museli každý týden šít tři nové prototypy, a než si člověk nakoupí materiály, sežene modelky a připraví konstrukci, je to časově, energeticky i finančně velmi náročné. Naši učitelé tomu nejdřív naklonění nebyli, ale jakmile jsem si to dokázala obhájit – především tím, že jsem té z jejich pohledu “hře” dala módní jazyk, pochopili to, nadchli se pro to a sami začali vymýšlet, jak se to dá dále využít. To pro mě bylo velké zadostiučinění.

Takže ten obor tam neexistoval, ale tys ho svým způsobem dokázala vytvořit?

Zatím ještě nelze studovat vyloženě digital fashion. Když ano, tak především ve formě jednorázových kurzů. Měla jsem jednu učitelku, která na fakultě byla už desítky let, ale byla hodně progresivní a v té práci mě podporovala. Navíc jsme se ze strany učitelů setkali i se sdělením, že kvůli environmentálnímu dopadu módního průmyslu pro nás po škole možná ani nebude uplatnění. To mi hodně otevřelo oči a v té “krizi” jsem dokázala objevit příležitost, kterou můžu využít.

To je skvělý příklad filozofie fail forward, která zastřešuje letošní Air Max Day. Jaké byly další chyby nebo překážky, kterým jsi postupně musela čelit?

Nejtěžší bylo to rozhodnutí, že chci tímhle směrem opravdu jít. Mohla jsem to vyřešit bezpečně a zařadit se do řady v nějaké společnosti, ale nechtěla jsem. Dalším momentem, který mě tímhle způsobem posunul, byla spolupráce s jedním partnerem, kdy jsme společně chtěli tenhle digitální přístup odrazit v jeho projektu. Jenže když jsem mu poskytla know-how, z toho projektu mě odstranil, byla jsem pro něj takový experiment. To mě naučilo, jak dravý ten byznys je, a že když něco vymyslíš, snadno se objeví někdo, kdo ti to bude chtít vzít. Šla jsem do toho po hlavě, a to se mi v tu chvíli nevyplatilo.

Jak konkrétně tě tahle zkušenost do budoucna ovlivnila?

Otevřelo mi to oči v tom, že nemůžu všechno hned dávat ven. Také že musím bojovat za svojí věc, za svoje práva, za svoje myšlenky. A to mi hodně prospělo v rámci budoucí komunikace z hlediska byznysu. Jsem ráda za všechny podrazy a faily, které se mi staly. Člověk se každý den učí a stává se chytřejším než byl včera. Zároveň mě to přimělo být víc v kontaktu s naší komunitou, s lidmi se stejným zájmem. Protože je skvělé, že člověk může z toho dravého startupového prostředí utéct do té akademičtější sféry, a jen tak otevřeně si o těch věcech povídat.

Jak digitální návrhář nahlíží na metaverse? Je to nějaký pomyslný cíl, ke kterému se dá upnout, nebo je to jen jedna z teoretických možností?

Je to hodně individuální. Někteří tomu věří míň, jiní na tom rovnou zakládají celý byznys. Mě to propojení s metaversem baví, ale osobně se tomu moc nevěnuju. Obzvlášť s příchodem covidu se tohle téma hodně řešilo – dokonce jsem byla přizvána do výběru pro helsinský Fashion Week, který se měl odehrávat krátce po vypuknutí pandemie. Ředitelka festivalu se nakonec rozhodla udělat to celé kompletně digitálně. Při té příležitosti jsem pomáhala vytvářet scany reálných modelů z české New Alien Agency, které potom figurovaly na výsledném digitálním catwalku. Najednou se stal z metaverse buzzword, a protože ta ředitelka měla u sebe spoustu digitálních assetů, rozhodla se vytvořit koncept právě takové Digital Village, kde by se lidi mohli pohybovat a nakupovat designérské kolekce. Jenže se to neudrželo, protože když se vrátily živé akce, lidi o to virtuálno trošku ztratili zájem. Ale vedle toho se samozřejmě pořád vyvíjí a věřím, že to uplatnění se jednou dostaví.

Takže si dokážeš představit, že za pár desítek let budou lidi běhat virtuálním městem, kde třeba navštíví tvůj obchod s tvojí digitální kolekcí?

Právě že sama nevím, asi ani ne. Mě nejvíc baví ta představa nějaké rozšířené reality – například v rámci termínu “PhyGital Fashion”, kdy si to fyzično dokážu podmanit v rámci digitálního prostředí. Byla jsem na stáži u Husseina Chalayana, jehož přehlídky jsou skoro jako divadelní představení – zapojuje do nich různé projekce, headsety a podobně. To odvětví se celkově pořád hodně rozvíjí, tak uvidíme, kam až to povede.

Julie Žil Vostalová

Instagram
Web

Foto: Anna Kovtun