Meet the Crew: Lukáš Bastl

Začneme tradičně, jak ses dostal do Footshopu?

Úplně náhodou. Dělal jsem PPC marketing v agentuře, a když jsem po třech letech přemýšlel, že bych šel inhouse někam, kde mě to bude bavit víc, volná pozice ve Footshopu byla jasná volba.

Proč tě takhle lákal právě Footshop?

V agentuře kousek ode mě seděl jeden košickej skejťák Roman, kterej po pár měsících odešel do Footshopu. Právě od něj se ke mně občas dostaly nějaký informace a pozitivní feedbacky, takže jsem věděl, že ve Footshopu to bude super. Zároveň mam dlouhodobě rád tenisky a kýčovitou módu – nemůžu vlastně řikat módu, to mám zakázaný – mám rád kýčovitou fashion.

Proč máš zakázanou módu?

Protože já nenosim módu, ale kýč. Ale ne, dělám si z toho trochu srandu.

Co vlastně děláš ve Footshopu?

Bordel, hahaha. Ale placenej jsem za to, že se starám o naše PPC kampaně na Googlu, řešim RTB a snažím se pomáhat i s TikTokem Queensu. Zkrátka kdykoliv je třeba s čimkoliv pomoct, tak pomůžu – moderoval jsem třeba výstavu k našemu 11. výročí. Občas něco vyfotim, občas něco natočim a občas dělám jenom ten bordel.

Vysvětlíš nám trochu víc, co znamená PPC?

PPC je typ online reklamy – Pay Per Click, ne papírové kliknutí. Nastavujeme reklamy, aby se zobrazovaly na základě správných klíčových slov. Řešíme budgety, cílení a taky nastavujeme remarketing – takže když se člověk podívá na tenisky na Footshopu a oni ho pak 14 dní pronásledujou, tak za to můžu částečně já. Nemáte zač.

Aha, to seš ty! Takže když lidi o něčem mluví a pak se jim to objeví na internetu, tak to taky zařizuješ? 

Tak trochu. Ale ono to samozřejmě přímo takhle nefunguje. Google si tě zařazuje do různých publik podle toho, co hledáš – například když si hledáš informace o pořízení psa, tak si tě Google zařadí mezi lidi, který si budou pořizovat psa. Takže to není úplně přímo moje práce. Občas je to trochu děsivý, ale taky zajímavý.

Jak se profese PPC vyvíjí v posledních desítkách let?

Před 20 lety vlastně ještě ani neexistovala. V Česku je to celkově specifický, protože třeba Seznam má Sklik, což je konkurent Googlu, který ho jinde moc nemívá. A proto má Česko od Googlu mnohem víc služeb a má je mnohem dřív než okolní země – protože tu má soupeře. 

Takže Česko je takovej inkubátor PPC inovací?

To úplně ne, ale občas to škádlí Google, aby se víc snažil. Jinak se ta profese mění hrozně moc. Když se mě ptaj kámoši, tak říkám, že sice jsem nedodělal vejšku, ale začít dělat PPC je vejška na celej život. S postupem času se PPC vyvíjí hlavně v tom smyslu, že je mnohem komplexnější a zároveň se hodně automatizuje.

Zpátky na začátek, pamatuješ si na svůj první den ve Footshopu?

Naprosto přesně. Bylo to v mezicovidovém období a skoro nikdo nebyl v kanclu. Bylo to hodně tichý, pomalu jsem se rozkoukával a pak jsme šli na společný oběd. Už jsem tu pár lidí znal, takže jsem to měl o to snazší.

A rovnou na konec. Co děláš, když ve Footshopu zaklapneš počítač?

Záleží, kdy ho zaklapnu a jak moc mam nabitej týden. Poslední dobou mi hodně času zaplňuje divadlo. Máme amatérský divadelní spolek, takže se scházíme a zkoušíme. Pátky a o víkendech potom hrajem.

Jak dlouho už se hraní věnuješ?

Poprvý jsem hrál v roce 2005. Chodil jsem do turistickýho oddílu, který co dva roky pořádal svoje mini festivaly. Potom, když jsme byli dospělí, začalo nám to chybět a s kámošema z dalších oddílů jsme vytvořili vlastní spolek. Potom se objevil ještě jeden seniornější, kam hledali nový lidi a já se dostal mezi ně. Teď už to jsou 4 roky.

Pamatuješ si na svoje první představení? O čem bylo?

Včelí medvídci! Už si nepamatuju jméno svojí postavy, ale určitě vím, že jsem nebyl Pučmeloun. 

Nechtěl jsi kvůli téhle vášni jít na konzervatoř?

Mě to lákalo už od základky. Na školách v přírodě jsme občas něco nacvičovali a narozdíl od výběru týmu na vybíjenou se o mě v těchhle případech prali. Na konzervě jsem měl pár starších kámošů, kteří se dělili o zkušenosti a já vím, že třeba vůbec neumím zpívat – zároveň se mi v pubertě změnily priority z hraní divadla na hraní WOWka, tak to pak šlo trochu do pozadí.

Teď se k tomu nevracíš? Nemáš třeba myšlenky na to, že by ses chtěl hraní věnovat profesionálně? 

Přemýšlel jsem nad tím. Zároveň se snažím být self aware a vim, že je to pořád na amatérský úrovni. Mě to hrozně baví, ale nejsem si jistej, že bych to mohl dělat naplno. Teď mi to dává spoustu zkušeností, který pak využívám jinde a beru to jako něco, co se děje přirozeně. I proto se to snažim netlačit do pozice, kdy si řeknu, že budu herec. Spíš chci dělat, co mě baví – pokud se to jednou má stát, tak se to stane.

Vedle herectví ale děláš i spoustu dalších věcí, jak bys je shrnul?

Moderuju kdykoliv a cokoliv je potřeba. V pubertě mi učaroval wrestling a fanaticky jsem ho začal sledovat. Pak jsem zjistil, že se to děje i v Česku a začíná se tomu postupně zvedat úroveň. Tak jsem se dostal do kontaktu s lokální organizací, chvilku jsem trénoval, ale protože jsem měl zkušenosti z divadla, tak mi nabídli roli “moderátora” aka generálního manažera. Tři roky jsem fungoval s VCV Original Wrestling a vyřvával podivuhodný jména wrestlerů. Přes wrestling jsem se dostal ještě k roller derby, který taky chodim moderovat. K tomu se pak připojilo ještě to divadlo. A potom moderuju tak co přijde, kdo se ozve. 

Máš nějaký rituál, který ti pomáhá vžít se při takových událostech do role?

U nás v divadle se říká, že nám režisér píše role hodně na tělo – a já hraju vždycky nějakýho debila. Buď někoho mlátim, podvádim nebo jsem zlej. Vždycky se do toho ale snažim vžít, je to pro mě i takovej únik, protože jinak jsem pohodář. Baví mě přepnout se do opačný osoby a snažit se jinak přemýšlet. Když mam krizi, koukám se na to jak hraje Jonah Hill a pak je mi vždycky líp.

Máš nějakou vtipnou “příhodu z natáčení”?

Je toho hrozně moc. Ale třeba při poslední repríze, kde hraju agresivního motorkáře Pepana, na začátku přijdu a jsem nepříjemnej. Aby se mě hlavní hrdinové zbavili, pošlou mě odnýst stůl s porcelánovým čajovým serivsem “do kuchyně” za oponu. Teďka ta opona byla tak dobře zakasaná, že jsem jí nemohl odtrhnout, tak jsem tam s ní zápasil a jak jsem zašel dozadu, zakop jsem o piknikovej košík, kterej tam byl ready na další scénu a diváci jen zpoza opony slyšeli tříštící se porcelán. Bál jsem se problému, ale režisér za mnou o přestávce přišel s otázkou, proč jsem to neudělal už dřív.

Přecejenom, střepy přinášejí štěstí. Máš nějaké poselství na závěr?

Podívejte se, kde jsem teď! Dělám si srandu. Pokud bych měl tenhle rozhovor ukončit, tak jen pozitivně – kupujte si tenisky, které se vám líbí, ne ty, které se líbí vašemu okolí. Nekupujte repliky, protože tim okrádáte lidi, který milujou módu a snaží se vymyslet krásný věci. Noste to, co chcete a kašlete na předsudky. A kupte si lístky na naše divadlo.

A za sebe jen doplním, sleduj Lukáše na Instagramu pro spicy content, jako je tenhle:

Pokračuj v poznávání členů Footshopu na předchozí epizodu.