Meet the Crew: Annette Pfab

Obligátní otázka na začátek,jak jsi se dostala do Footshopu?

Poprvé jsem se do Footshopu hlásila už v roce 2019. Byla jsem na dvou pohovorech, dostala jsem se do druhého kola, ale nakonec to nedopadlo. Tehdy jsem totiž byla produkční asistentka a o pozici ve Footshopu jsem věděla skrze kamaráda Dobrina, který se tehdy ve Footshopu staral o influencery.

Před Footshopem jsem měla jen jeden fulltime job. Dělala jsem customer care ve firmě s kalkulačkama, což mě nebavilo. Chtěla jsem být mnohem víc free a mít možnost dělat svoje věci v mnohem větším měřítku. Ty kalkulačky měly svůj operační systém, který furt padal a mně neustále volali lidi, abych jim pomohla ho znovu nahodit. Bylo to strašný, ale vydržela jsem tam rok. Ještě jsem dělala podobnou pozici v další firmě, ale tam jsem vydržela jen dva týdny. Musela jsem si tam totiž strhávat i čas, když jsem šla třeba na záchod.

Pak jsem už jsem další hlavní pracovní poměr nechtěla. Od té doby jsem dělala tak různě po brigádách a na recepcích. Když jsem pracovala za barem na Stalinu a už jsem měla tak nějak dost nejistého a nepravidelného příjmu a neustálého řešení nějakých brigád, tak jsem koukla, jestli Footshop někoho nehledá. Díky bohu byla otevřená pozice customer care pro Německo, a tentokrát už to klaplo! Říkala jsem si, že pokud bych měla fulltime job, tak jedině ve Footshopu nebo v Red Bullu. 

Proč zrovna tyhle dvě konkrétní značky?

K oboum brandům mám hodně blízko jak produktově, tak myšlenkově, a jsem moc ráda, že to nakonec vyšlo. Odjakživa jsem nechtěla ztrácet čas něčím, co by pro mě znamenalo jenom práci. Footshop mě táhnul, protože jsem dřív navštěvovala jeho eventy a samozřejmě mě taky baví tenisky. 

Nakonec ti teda vyšel customer care pro Německo. Jak vlastně umíš tak dobře německy?

Můj táta je Němec, máma je češka. Narodila jsem se v Plzni, ale žila jsem v Německu až do třetí třídy. Právě s tátou to nebylo úplně veselý, a tak jsme nakonec s mámou skončili na tři roky v azylu pro ženy, protože se s ním nedalo žít. Potom jsme se přestěhovaly do Plzně a jakmile jsem oslavila 18. narozeniny, odstěhovala jsem se do Prahy.

Šla jsem do Prahy s tím, že se tady chci prosadit v hudbě a to nikde jinde nešlo. Obepisovala jsem různá rádia, ale tam mi nabídli maximálně psaní článků a já psát bohužel neuměla, což v jednom z nich velmi rychle zjistili a další práci už po mně nechtěli. 

Nakonec jsem využila svoje vzdělání a na dva roky skončila v kadeřnictví na Žižkově, kam chodil třeba Orion a další známí a zajímaví lidé, takže jsem díky tomu mohla získat různé kontakty do budoucna.

Potom jsem se náhodou dostala k MadSkillovi (hudební producent a režisér pozn.red.), se kterým jsem začala spolupracovat – a trávit čas, který jsme naplňovali muzikou. Začala jsem u něj pracovat jako produkční asistentka, natočili jsme spolu několik velkých videoklipů a stal se z něj můj nejlepší kámoš. Najednou jsem mohla být u vzniku velkých tracků a videoklipů, jako třeba v případě V meste snov. 

Takže práci produkční se věnuješ od té doby až doteď?

Ano, akorát teď toho máme trochu míň. Měli jsme label, ten už je ale taky minulost a řada lidí, co na tom s náma dělali, se postupně během let vydali vlastní cestou. Aspoň je víc času na moje vlastní věci, protože se snažím zpívat a společně s MadSkillem vymýšlíme hudbu, melodii a text. On je takový můj průvodce a dokáže ze mě dostat to nejlepší. Bez něj by ty songy nebyly nikdy tak dobré a kvalitní. Zpívám anglicky, protože máme v plánu dostat to do Evropy a ráda bych i do Ameriky

Co se týče produkce, pomáhám ještě s velkým světovým Breakdancovým eventem The Legits Blast / Outbreak, který se každoročně koná v Banské Bystrici. Letos to bude čtyři roky, co jsem stage manažerkou na hlavní stagi a vždy si to naplno užívám, i když je to velmi náročná práce.

To zní skvěle! Prozradíš nám svoje umělecké jméno, pod kterým hledat na Spotify?

Ráda bych, ale zatím ještě nic nevyšlo. Máme společné hudební duo, jmenujeme se The Darkroads a teď spolu tvoříme. Jeden song už máme kompletně ready. Zkoušeli jsme ho dostat do německé Eurovize, ale bohužel to nevyšlo. Teď budeme točit klip, který budeme chtít poslat labelům, různým filmovým produkcím a podobně. Měli jsme rozřešenou i smlouvu s Netflixem, ale nedohodli jsme se na podmínkách, tak to nakonec nějak vyšumělo. Začala jsem teď nahrávat krátké cover songy společně s videem, které postuju na Instagram a Tik Tok, abych lidi připravila na naše vlastní songy.

V seriálu Meet the Crew se často ptám, co děláš po tom, co zaklapneš v práci počítač. Tys na to už ale vlastně odpověděla – po práci teda rovnou razíš do studia? 

Jo, tu hudbu řešíme opravdu nonstop. Ale teď jsem se stěhovala, což zabralo spoustu času, tak jsem poslední měsíc nebyla ve studiu. Zároveň se ale věnuju i překladu seriálů z němčiny do češtiny, které se potom dabují. To je občas solidní přivýdělek.

Věnuješ se také modelingu, viď?

Na to bych málem zapomněla! Modeling je součást mého uměleckého vyjadřování, které bych v takové podobě chtěla časem přenést i do videoklipů. Jsou to vesměs moje modelingové projekty, kdy většinou sama kontakutuju fotografy se svými nápady. Hodně fotek se věnuje duševnímu zdraví, protože s ním bojuju odmalička a dvakrát už jsem byla na psychiatrii. Jednou dobrovolně a jednou nedobrovolně. Skrze tyhle fotografické projekty jsem v sobě objevila kreativitu a pomáhají mi se realizovat. Začalo to celé tím, že jsem začala fotit fotky třeba s průhledným tričkem, skrz které mi byly lehce vidět prsa – ty úplně první fotky před lety byly vyloženě provokace a nějaká touha šokovat, ale potom jsem v tom objevila víc umění a ty fotky začaly být podle mě víc sofistikovanější.

Ale hlavním tématem pořád zůstává to duševní zdraví.

Přesně tak a zhruba před pěti lety jsem o tom začala také veřejně psát. Dlouho mi to totiž přišlo jako velké tabu, kdy každý jen říkal, že musím myslet pozitivně a že si to vymýšlím a podobně – tak to byl takový impuls.

Jinak dál se ještě věnuji reklamnímu herectví a nedávno jsem podepsala smlouvu s modelingovou agenturou Crushmodels. Můj zatím největší úspěch byla reklama pro ČEZ.

Jak s těmihle všemi koníčky souvisí práce ve Footshopu?

Pro mě je Footshop takový relax od té mojí druhé reality. Já jsem ráda, když toho mám hodně a můžu se soustředit na práci a neřešit nic jiného. Zvlášť, když chce člověk prorazit s něčím kreativním, tak si na sebe klade hodně vysoké nároky a chodit sem je svým způsobem takový útěk. Lidi jsou tu obecně skvělí a v našem týmu obzvlášť, takže je to určitá forma relaxu.

Máš v tomhle uvolněném duchu i nějaké poselství na závěr?

Bude to trochu cheesy, ale platí to – buďte sami sebou, nevzdávejte se a když vám něco nejde, tak na sebe tolik netlačte. Když jsem se ze velmi špatného období dokázala dostat já a proměnit to celé v něco pozitivního, tak to dokážete i vy 🙂

_

Pokračuj ve čtení na článek o tom, proč si Nike Zoom Vomero 5 jdou pro titul tenisek roku.