Patrik Adamec se narodil v severočeském Chomutově, jeho dětství a osobnost však do značné míry formovala dekáda strávená s rodiči na Floridě. Po návratu do Čech se Patrik více než kdy jindy začal věnovat hudbě a výtvarnému umění, propadl hře na saxofon, základům kresby, malby a grafických technik. Výtvarné vzdělání a zkušenosti z rodinné stavební firmy se Patrik rozhodl zužitkovat při studiu architektury a průmyslového designu na ČVUT, záhy však pocítil touhu po čistě uměleckém vyjádření. Roku 2017 tedy nastoupil na Akademie výtvarných umění, kde studuje doposud.

Jak jsi se dostal ke studiu na AVU? Respektive jak člověk dostane z exaktní ČVUT na uměleckou AVU?

Celou dobu jsem nějakým způsobem cítil, že chci být sochař, a to i v době, kdy jsem nastupoval na fakultu architektury na ČVUT. Následně jsem v rámci školy přestoupil na umělečtější průmyslový design, kde jsem studoval dva roky, ale stále ve mě sílila touha, že se potřebuju vyjádřit více svobodomyslně a hlavně v prostoru. Proto jsem se nakonec rozhodl podat si přihlášku na Akademii. Věděl jsem, že to je správná cesta a ono to hned napoprvé vyšlo. 

Jak bys tyto dvě instituce porovnal?

Akademie je úplně něco jiného než ČVUT. Říká se, že Akademie může být jednoduchá, já ale i přesto dělám maximum. Zároveň necítím tak silný tlak ze strany školy, jako byl třeba na ČVUT, kde klauzury byly ve formě dvou až tříměsíční práce a příprav. Na druhou stranu na Akademii mám celý rok na to, abych určitou věc co nejvíc vyšperkoval. V současnosti pracuju na osobním výzkumu vakuování objektu, který dělám už od prváku, teď jsem ve třeťáku. Tímhle způsobem ty věci stále posouvám, zlepšuju a cítím, že to můžu dělat do konce života. To mi mimochodem řekli i profesoři na základě toho, jak pracuju, kam směřuju a jakou mám energii.

Kde se vlastně vzal nápad na vytvoření serie Opilců, což jsou objekty, které za pomoci vakuování deformuješ a vytváříš tak specifický portrét?

To souvisí primárně s mojí brigádou v baru Cobra, kde jsem pracoval dva roky. Čas strávený tam byl velice intenzivní, a to hlavně z důvodu, že to byl nový podnik a trendy místo na Letné. Některé večery byly dost hektické a člověk tam potkal zajimavé lidi. Jak to v baru bývá, tak jsem se samozřejmě setkal s lidmi, co byli neosobní, netaktní a opilý, což se může brát jako negativní aspekt této práce. V rámci mého studia na Akademii jsem ale začal experimentovat s tím, co jsem viděl kolem sebe, což byli hlavně lidé a věci, které jsem pozoroval zpoza baru. Tyhle prvky jsem začal spojovat a vytvářet portréty. Zaujalo mě, jak se může člověk během chvíle změnit k nepoznání, tak jsem se tohle negativum snažil transformovat do pozitivní formy. Výsledkem byly humornou formou zpracované portréty opilců.

Jaká byla reakce lidí na první vystavení této série? 

Úplně první výstava byla na ročníkových klauzurách v prváku, kde jsem vystavil 56 obrazů. Už první reakce od komise byla velice pozitivní. Všichni, kdo tyto portréty vidí, se pobaví, smějou se a jsou nadšení, ačkoliv by vlastně neměli být. Nejvíc mě asi pobavila reakce jednoho konkrétního člověka, který při výstavě, kterou pořádala The Chemistry Gallery v Holešovické tržnici, koukal sám na sebe. Já se usmál a pro sebe říkal: „To jsi ty.“

Velkým tématem pro současné sochaře je environmentální stopa, kterou při své práci vytváří. Jakým způsobem se s tímto aspektem vypořádáváš ty?

Sám cítím, že se toto téma mezi sochaři řeší čím dál tím více. Musím přiznat, že ve své tvorbě se neobejdu bez zásahu chemických látek, případně montážních pěn a podobně. Málokdy kupuji celé role, primárně se snažím tvořit ze zbytkových materiálů, pro které chodím třeba do čalounictví. To, co ostatní nemají rádi a berou jako nepotřebný materiál, je pro mě právě to zajímavé, a pokud nejsem spokojený se sochou, tak ji zničím a jednotlivé fragmenty používám ve své tvorbě dál. Třeba v sérii Opilců používám jako stěžejní prvek víčka od lahví, které jsem nasbíral během mé práce za barem. Někdy jsou to i věci, které najdu jen tak na ulici. Víček mám celou velkou tašku. Na to, až se vypije nějaká specifická lahev, jsem někdy čekal i tři měsíce.

Kam se bude tahle série vyvíjet dál?

Mám jeden velký plán, který je zaměřený na ropný průmysl. Rád bych vytvořil dvoumetrový obličej, u kterého bych místo víček použil třeba barely od oleje, pneumatiky či chemické nádrže. Narážím ale na limitaci u vakuování, čím je objekt větší, tím snáz se poškodí.

Jaký je největší objekt, který jsi vakuoval?

Metr dvacet na dva metry.

Na čem dalším teď pracuješ a co máš v plánu?

Momentálně hledám technologii, která mi umožní vakuovat objekty ve větším měřítku. Hledám stálost v obalu, aby se nic nenafouklo a bylo to celkově vychytané. Také bych rád zkoumal víc organické a technické tvarosloví věcí, které bereme za samozřejmost, a právě vakuováním najednou vytvoří úplně jiný kontext funkce a využití a slejí se do organické hmoty. Rád zkoumám tyhle vztahy mezi sebou a klam, který vytváří. Například když někdo přijde k obličejům, tak netuší z jakého materiálu jsou vytvořené, jelikož dochází vakuováním k deformaci potažmo k mystifikaci.

Vystavené objekty najdeš až do konce března v pražské prodejně Footshopu Na Příkopě.

Footshop

Footshop

Sneaker and fashion store at Footshop
Footshop je neustále se rozvíjející médium, které spojuje kultury, subkultury, skupiny i jednotlivce v jednu velkou rodinu, jejíž společnou láskou je láska k teniskám.
Footshop
Footshop

Footshop je neustále se rozvíjející médium, které spojuje kultury, subkultury, skupiny i jednotlivce v jednu velkou rodinu, jejíž společnou láskou je láska k teniskám.