Kryštof Stupka: Chodím jenom se sluchátky, abych nemusel poslouchat narážky

Můžeš se představit, Kryštofe? Kdo jsi a co děláš?

Je mi 22 let, původně jsem z Prahy. Jsem gay, queer. Studuju práva a politologii na univerzitě ve Francii, protože jsem se vždy chtěl věnovat lidským právům. Byl jsem i v Bruselu na stáži v Evropském parlamentu. Dlouho jsem se rozhoupával k politickým aktivitám, protože jsem nevěděl, jestli existuje nějaké politické uskupení se zájmem o LGBTQ+ aktivismus a popravdě se asi stále rozhoupávám. Momentálně jsem se svým životem fakt spokojený – daří se mi ve škole, mám kolem sebe skvělou komunitu přátel a hlavně mám svobodu. 

Jak reagovalo tvé okolí na tvou sexuální orientaci? Co blízká rodina a přátelé?

Pocházím z hodně katolické rodiny, proto byl můj coming out složitý. Už od malička jsem si uvědomoval, že jsem gay, ale k pochopení mi pomohl až internet, protože doma jsem se o tom neměl s kým bavit. Hodně mi v době dospívání chyběla podpora rodičů. Rodiče můj coming out nevzali dobře. Poslali mě do kláštera na katolický tábor, protože měli pocit, že jsem nemocný, a to mě vyléčí. S rodiči mám i teď komplikovaný vztah. Občas spolu ale mluvíme.

Ale mám 5 skvělých sourozenců a s nimi vycházím dobře. V 16 jsem chtěl pryč z domova, dostal jsem stipendium a odjel na americký internát. Od té doby studuji v zahraničí, v několika zemích. Jen teď poslední rok kvůli covidu jsem zpátky v ČR, ale vysokou školu dodělávám ve Francii. Už na střední jsem se věnoval LGBTQ+ problematice a pracoval na tom, aby pravidla školy byla inkluzivní. Pak na vysoké škole ve Francii jsem byl ve studentské vládě a v rámci LGBTQ+ se mi podařilo prosadit dost věcí. Snažil jsem se, aby to měli lidi z této komunity snažší, aby mohli být sami sebou.  

S jakými reakcemi se potkáváš v offline/online světě?

Víceméně denně se v Praze potkám s nějakou reakcí. Hate speech tak jednou do týdne, cca jednou za dva týdny mi někdo řekne: “děvko, buzerante” a podobně. Mám už asi hroší kůži. Už nějak s těmi reakcemi počítám a jsem na ně “zvyklý”. Nic jiného totiž nezbývá. Z domu nevycházím bez sluchátek, abych nemusel poslouchat narážky, nosím černé brejle a snažím se na lidi nekoukat.

Jsem hodně expresivní. Oblékám se queer a chci, aby to bylo vidět. Chci se oblékat tak, jak se cítím. Je ale jedna věc, co mi fakt vadí, a to jaké reakce mají dopad na lidi, se kterými zrovna v tu chvíli jsem. Jednou jsem byl například na rande a ještě s jednou kamarádkou jsme se zastavili a povídali si. Najednou jsme slyšeli: “Ještě chvíli tady budou a pozvracím se.” Začal jsem vyhrožovat, že zavolám policii. Ti lidi odešli, ale kamarádka z toho byla šokovaná. Lidi, kteří na ty reakce nejsou zvyklí, tak je ta otevřená nenávist dostane. Mám třeba i zkušenost s tím, že na mě lidi plivali z auta. Od té doby chodím dál od cesty. V online světě jsou lidé ale mnohem odvážnější, kvůli tomu už nechodím na Facebook. Jsem hlavně na Twitteru, kde komunikuju nejvíc. Haters si často dělají screenshoty, a dávají si to pak na Facebook. Pod těmi příspěvky jsou samozřejmě haty a komentáře typu “ať se jdu raději oběsit”, “ať se jdu léčit” a podobně. Kamarádi mi to ze začátku posílali, teď už to nechci vidět. 

Zažil jsi někdy i jiné než slovní napadení napadení?

Když mi bylo 17, zažil jsem první traumatickou zkušenost. Byl jsem v Bosně (v Sarajevu) a běžně tam na mě lidé pokřikovali na ulici. Jednou jsem tak fotil okolí Sarajeva a na jedné fotce jsem si všiml, že jsem vyfotil skupinku asi 4 mužů, kteří na mě koukali a kolem kterých jsem musel projít. Vydali se za mnou a jeden z těch chlapů měl nůž. Musel jsem před nimi utíkat asi hodinu, než jsem se dostal do centra, kde byli lidi. Tam jsem se zase cítil “bezpečně”. Do dnes nemám odvahu se na tu fotku podívat. Ta špatná zkušenost mě namotivovala napsat seminární práci o LGBTQ+ právech v Bosně. Oslovil jsem proto právníky z instituce Sarajevo Open center a napsal to.

Pak když jsem byl jeden semestr v Maroku v Rabatu, tak tam například neexistovalo vést se za ruku, lidé začali házet kameny. V Aténách jsem pak zažil, že mě vyhodili z obchodu. Byl jsem tam s kamarádkami, prodavač mě odmítl obsloužit a vytlačil mě ven. Tam už jsem zapojil řeckou policii a českou ambasádu. Policie přijela po hodině, zapsali si to, ale řekli, že nedošlo ke zranění, takže nemohou nic dělat. Musel bych ofiko podat žalobu. Právníci z konzulátu mi nicméně řekli, že to nemá cenu. Tyto zkušenosti mi pomohly vybudovat si kolem mě “hradbu” a některé věci se už ke mně úplně nedostanou. Snažím se je nevnímat.

Máš pocit, že se reakce okolí a situace ve společnosti posouvá tím správným směrem?

Celospolečensky se zlepšujeme. Je pro mě úžasné vidět, jak se česká společnost posouvá a mladí lidé jsou progresivnější a tolerantnější. Češi mají ale spíše silent reaction. Mlčí, když se něco děje. Většina společnosti je v pohodě. Ta menší skupina (cca 10 %) se víc radikalizuje. Hodně politiků se nevyjadřuje, aby nepřišli o hlasy. Chybí mi tady, že se o těchto tématech nevedou veřejné debaty. V parlamentu jsou navíc i lidé, kteří ovlivňují společnost přes média a podporují hate speech a homofobie je v tomto případě brána jako protinázor.

Jak to bylo s iniciativou #dopiszarovnost?

Organizoval jsem kampaň před hlasováním o novele o rovném manželství. Založil jsem webovky s informace o nerozhodných poslancích, s některými jsem se potkal osobně, například panem Gazdíkem. Snažil jsem se aktivovat stovky lidí, aby poslancům napsalo dopisy s vyjádřením podpory o rovném manželství. Věřím, že to za to stálo a že to pomohlo. 

Co by si vzkázal lidem, pokud jde o přijetí a rovnoprávnost?

Lidi svými haty a komentáři útočí na náš vzhled, ale netuší, jaké dopady to má a že útočí na naši identitu. A i přesto, že máme okolo sebe “hradby”, tak nás to ovlivňuje, když to slyšíme stále dokola. Lidé musí pochopit, že napadat něčí identitu je špatné. Je nutné se ozývat. Jde o to nemlčet, když to vidíš a slyšíš. Silence helps homophobia, nicnedělání je spoluúčast. Také je nutné dostat hate speech a hate crime do legislativy jako nelegální a trestné činy. Pokud jde například o rasimus, tak to je nelegální, ale pro sexuální/gender orientaci to trestné není.

Jaké máš plány a cíle?

Mám za cíl dělat legislativní osvětu. Je nutné začít seshora. Vidím problémy v právu České republiky a v této oblasti se chci pohybovat a něco změnit.

Credits:

Photography: Vlad Shaf @vladshaf

Production: Ngoc Anh Nguyen @imthxqueenb