Nová série ve spolupráci Footshopu a fotografa Derecka Harda je tady. Díky fotografiím a interview, které fotky doplňuje, prožijeme jeden den se zajímavými lidmi (nejen) ze street culture! První osobností je vizuální umělec a street artist David Strauzz.

Tenhle člověk má naprosto originální, autentický styl a tvoří bombastické obrazy, muraly, ale taky originální objekty. David má český kořeny, ale jeho rodina kdysi emigrovala do Kanady, kde prožil většinu života. Podle něj tam byla, ale pěkná nuda a velký hlad po pořádné kultuře. Potom nějaký čas žil a tvořil v americkém Bostonu a před pár lety se vrátil do země, kde má svoje kořeny. Sem do Čech, aby nám ukázal, jak se dělá pořádné umění. Spolupracuje i s Footshopem, kde udělá velký mural pro Nike…

Teď jsme u tebe doma. Nemusíš říkat konkrétní ulici, ale alespoň napověz, kde a v jakém patře se nacházíme?

Bydlím na Praze 2, poblíž Palackého náměstí a mé Galerie MEGA. V našem domě žil legendární český umělec a ilustrátor Josef Lada, což považuji za velmi inspirativní.

Jaké preferuješ jídlo? Nebo takhle, kdyby se nemuselo hledět na zdraví, co bys mohl jíst od rána do večera?

Myslím, že většina mých přátel ví, že mým oblíbeným jídlem je pizza. Kdybych byl ve vězení na „deathrow“, chtěl bych, aby moje poslední večeře bylo pizza, řízky a sushi.  A možná vepřo, knedlo, zelo. Hahaha.

Také nám řekni, co sis to tu pro nás připravil… To je nějaký oblíbený recept nebo něco, co vaříš často a rád?

Připravil jsem „stir fry“. Říkám tomu stir fry „co dům dal“, protože to nikdy neplánuji. Podívám se do lednice a vezmu všechnu zbylou zeleninu, přidám asijskou omáčku a koření. Nerad plánuji, že budu vařit. Dělám věci spontánně. Stejnou zeleninu lze stejně rychle a snadno dát na pizzu, nebo do fajitas.

Dokážeš mi říct tři TOP pražské podniky (když nejsou zavřené), které jsou pro tebe nenahraditelné?

Mám rád české klasické jídelny, když jsou otevřené. Konkrétně ve Štefánikově ulici nebo na Těšnově. Jinak mám rád novou restauraci Fortel, poblíž Anděla a pak lokální podnik U Voraře.

Vidím tady skoro samé umělecké knihy… Jaké umělce tě baví v současnosti sledovat? Jaká je tvoje number one kniha, kterou bys doporučil čtenářům?

Jsem street artist, takže rád čtu o dalších street artists a jejich technikách a inspiracích. Konkrétně Michal Škapa, Jacques Villegle, Chuck Close nebo Robert Rauschenberg. Z beletrie bych doporučil knihu, “The Painted Word“ od autora jménem Tom Wolfe. 

Tenhle tvůj objekt mě strašně baví! Děláš hodně plastických věcí?

Hahaha. Ten objekt lidi spíš děsí. A je fakt nebezpečný! Chci tím říct, že pro mě je tou nejstrašnější věcí nedostatek času v životě. A tak jsem vytvořil tenhle objekt, ať mi připomíná, abych využil každý den, jako by to byl můj poslední. Protože čas utíká strašně rychle. To zase děsí mě.

V jídelně máš hodně originální stůl. Kde jsi ho koupil?

Nekupoval jsem ho. Chodil jsem do školy na industriální design. A miluji hypermoderní nábytek, který je funkční. Stůl jsem vyrobil sám ve svém ateliéru.

Co to máš tady za boty? Popravdě tu značku ani neznám. A co jinak preferuješ za sneakers?

Jsou to italské boty od značky „Golden Goose“, které jsem koupil v Paříži. Miluji boty. Nenazval bych se jako „sneaker head“, ale mám malou sbírku… Nosím Nike (ACG / Jordan), adidas (Y-3) a Puma.

Ve vstupní hale ti visí artworks a jsou tu i schody. Kam vedou schody, kam vejdeme dveřmi a co za díla můžeme vidět na téhle fotce?

Mám malou sbírku uměleckých děl od umělců, které respektuji, a také jsou mými přáteli.  Na této fotografii je fotka od tebe a také obraz od Michala Škapy.  Schody vedou do mé ložnice. Mám tam další umělecká díla od umělců jako Matěj Olmer nebo ZebOne. Dveřmi vstupujeme do kuchyně a obývacího pokoje.

Tak vyrazíme do práce, ne? Jak cestuješ do ateliéru a kde ho máš? 

Z domova jdu pěšky na stanici metra Karlovo náměstí kolem mého uměleckého prostoru, Galerie MEGA. Inspiraci získávám pokaždé z aktuální výstavy, kterou představuji. Jedná se o skvělé umělce ze streetart nebo graffiti scény. A pak jedu metrem na Kolbenovu, kde mám v Pragovce ateliér.  

Galerie MEGA zní docela mega! Řekneš nám víc o tomhle originálním art projektu?

Název MEGA znamená „Městská galerie“. Rozhodl jsem se vytvořit umělecký prostor, kde mohu vystavovat díla umělců, která zapadají do spektra graffiti a street art. A to je také naše filozofie.

Zatím jsme v našem prvním roce a myslím, že taková galerie skvěle zapadá do prostředí metra. Myslím, že je to dobrý způsob, jak ukázat lidem, že se k sobě veřejný prostor a street art perfektně hodí. Může to přinést trochu barvy do šedých prostor a zlepšit kvalitu života lidí, kteří jdou kolem, a poskytnout trochu bezplatné kultury.  V době, kdy je většina galerií a muzeí zavřená kvůli COVID, můžeme lidem poskytovat kulturu a umění. Celý den a každý den, což je MEGA!

Takže tvoje nejvyužívanější linka pražského metra je žlutá neboli béčko. Kolik stanic ti to zabere a jak zaháníš nudu v podzemí?

Z domova do ateliéru to je přibližně 25 minut. Miluji to. Sleduji lidi. Poslouchám zvuky metra a pozoruji architekturu. To všechno mi přináší spoustu inspirace pro mé umění. Mám čas si srovnat plán na daný den. Systém metra v Praze je úžasný. Může to znít divně, ale je fakt ideální.

Na tvojí nástupní stanici máš tenhle parádní mural. Jak dlouho ti zabralo samotné malování a jak tahle spolupráce vlastně vznikla?

Na téhle konkrétní stanici probíhá rekonstrukce. Moji přátelé z Artwise tento projekt street artu v pražském metru vymysleli a zrealizovalo se to díky DPP.  Dokončení mi trvalo tři noci. Museli jsme malovat v noci, od půlnoci (po zavření metra) do čtyř hodin ráno.  Dostal jsem spoustu pozitivních ohlasů, včetně párů, které se fotografovaly při líbání, stejně jako muž a žena, které jsem maloval. Na jiných stanicích najdete další díla od mých kolegů jako Gyzmo Lava, Chemis nebo Jan Miko.

Tvůj ateliér v Pragovce je plný sprejů. Vypadá to aspoň na několik tisíc. Víš, kolik jich tady tak máš?

Fakt nevím! Ale hodně. Je to můj život. A díky Molotow Praha a našemu recyklačnímu programu, který jsem s nimi vytvořil, tak přibližně 2 500 prázdných plechovek autoři graffiti vrátili výměnou za kredit na nový sprej.

Na čem zrovna pracuješ?

Mám rozpracovaných několik projektů:

  • malá výstava umění se skvělým malířem jménem Albinus Grammar tady v Praze,
  • mám několik zakázek na obrazy, které musím brzy dokončit,
  • velký nástěnný projekt, který zahájím příští týden v Holešovicích, možná to bude jedna z největších nástěnných maleb v Praze,
  • musím poslat pár obrazů do galerii v Paříži, atd.

S čím se ti dělá nejlíp? Preferuješ nějakou značku canů a proč?

Často používám Molotow Premium… A někdy, MTN94, protože mají také pěkné barvy.

Vidím tam mezi nálepkama kanadskou vlajku. Dělá se líp umění tam nebo tady v Evropě? A co porovnání žití?

O tom toho moc neřeknu. Miluji Českou republiku a Kanadu, ale nejsem nacionalista. Jsou tam problémy a tady taky. Myslím, že mám štěstí, že mám kanadské i české občanství. Měl jsem ateliér v Kanadě, v Bostonu, USA a tady v Praze. Nezáleží na tom kde, pokud mám přístup k barvám. Česká republika je lepší na cestování, jsme ve středu Evropy, a tak je odsud blízko do Berlína, Vídně a Budapešti (a také do Brna! Pro mé přátele tam. Haha). Jsou to krásná, historická a kulturní města, která v Kanadě neexistují. A tak blízko u sebe! A navíc, české ženy jsou krásnější a pivo lepší.

To je správný ekologický způsob myšlení. Místo toho, abys ty prázdný dózy vyhodil uděláš z nich objekt. Jak se jmenuje tenhle konkrétní kus?

Jako umělec si myslím, že je velmi důležité myslet na naši ekologickou stopu. Ale neoznačil bych se za „ekologického“ umělce. Vidím, co umělci v Pragovce hodí do odpadu, a je to smutné. Ale to je můj osobní pohled. Vždycky můžeme kupovat nový a nový materiál. Ale v odpadcích (garbage dumps) je materiál pro milion uměleckých děl. Možná je to street artist ve mně, který se dívá na takové věci jinak. Jinak tento objekt je nový, a ještě ani nemá název.

Tvoje logo je parádní, prostě pořádný tag! Co ty a ilegální graffiti. Zajdeš si ještě někdy v noci zařádit po městě?

Miluji různé „hand styles“ a fonty/písma v graffiti a street artu. Stylů jsou miliony. A když jsou vytvořeny ve velkém stylu, tak je neuvěřitelné je vidět. Na veřejnosti. Ručně napsané.

V Kanadě jsem měl krátkou životní etapu s nelegálním graffiti. Policie mě chytla a byl to velký problém. Kanadská policie vytváří databáze s fotografiemi s vašimi graffiti. Pokud to nevíte, tak když jdete ven dělat graffiti, uděláte za jednu session víc než jeden tag nebo throwup. Spíš dvacet nebo třicet. Takže když tě pak obviní ze zločinu a byl jsi aktivní graffiti writer, přinesou ti složku se všemi fotkami, které pořídili z vašich graffiti.  Policie pak navštívila moji školu a samozřejmě přijeli i domu. Tam si vzali moje skicáky jako důkaz.  Policie chtěla vědět, kdo ještě je v mojí „crew“. Vyvíjeli na mě velký nátlak, ale já jim nic neřekl ve stylu „snitches get stitches“. A protože jsem nespolupracoval, znamenalo to větší pokutu. Ale vždycky jsem měl práci, takže jsem to celkem rychle zaplatil a hlavně proto, aby se to nedozvěděli moji rodiče. Když přišla policie, byla doma jenom moje máma a naštěstí tam nebyl můj otec. Kdyby byl, tak by to bylo mnohem horší než nějaká pokuta. 

A teď, s CCTV a celulárním monitorováním – Fuck it! Nepotřebuji vidět své jméno všude na ulici. Ale v poslední době mám pocit, že mohu komentovat, co se děje ve světě. Takže je možné, že v ulicích Prahy uvidíte něco nového. Myslím, že když jste zažili tu svobodu z malování a psaní na zdi, vždy to bude součástí vaší DNA.

Tvoje obrazy jsou fenomenální samy o sobě, ale naprosto úžasná přidaná hodnota je, že se vykreslí, když je člověk vidí skrz telefon, foťák nebo je pak vyfotí! Je to naprostej úlet. Jak to vzniklo?

To je dlouhý příběh. Ale začal jsem se soustředit na abstraktní portréty v Bostonu. Viděl jsem portrét od umělce Chucka Close a věděl jsem, že chci udělat něco podobného, ​​ale přidat můj vlastní „street style“. A pak jednoho dne přišla do mého ateliéru starší paní (osmdesát osm let), která neviděla tvář na mém obrazu. Ale protože se jí líbila barevnost, vzala si mobilní telefon a obraz vyfotila. Jakmile pořídila fotografii, tak uviděla na mé malbě i tvář. 

Před deseti lety už používali mobilní telefon skoro všichni. Tahle akce na mě měla téměř okamžitou reakci. Tehdy jsem věděl, že musím ve svém umění komentovat ten obří dopad technologií na lidskou interakci. Pozitivní nebo negativní a celé to spektrum mezi. Vidět moje obrazy s mobilem nebo s foťákem není nutnost, každý má jiné vizuální a kognitivní schopnosti. Někdy je snazší vidět obličej na mé malbě ze specifického úhlu. Naše mozky fungují různými způsoby. Rozpoznávání obličeje je věda, která mě opravdu velmi fascinuje.

A tohle je Václav Havel? To je parádní obraz, ten si musím pořídit. Máš v delším horizontu naplánované nějaké výstavy, kde můžeme vidět tvoje zbrusu nové práce?

Ano, tato Havlova malba je jedním z neabstrahujících obrazů, které jsem mohl vytvořit. Rád si hraji s lidmi, jejich trpělivostí a pozorností. Chci, aby lidé zpomalili a dýchali. Chci, aby lidé ocenili ten daný konkrétní okamžik. V důsledku vývoje technologií se naše životy změnily. Má to svoje zápory, ale samozřejmě také klady. Všechno je velmi rychlé. Sedět na večeři s krásnou ženou a sklenkou vína, a zároveň sledovat Facebook je pro mě fakt neuvěřitelná věc! Takže doporučuji lidem, aby používali své mobilní telefony, když to potřebují, ale ne proto, že si myslí, že musí. Chápu, lehce se to řekne, ale mnohem hůř udělá. A sám bych si taky nechal poradit. V poslední době totiž trávím na svém telefonu stále více času. Život je paradox!

Díky moc za krásný den s tebou a přejeme hodně (nejen) uměleckých úspěchů!

Děkuji milionkrát. Jsi nejlepší!

Latest posts by Dereck Hard (see all)

Dereck Hard je fotograf a art director z Prahy, který se věnuje především volné tvorbě jako jsou autorské konecptuální pop-art série a originální publikace. Za jeho práce posbíral celou řadu prestižních ocenění včetně výhry na Czech Press Photo. Jeho fotografie je zaměřená také na street/urban culture, do které spadá i autorská rubrika One Day Of My Life, která vychází pravidelně na Footshop blogu.