One day of my life: Alžběta Trojanová

V první řadě velké díky, že sis na mě našla čas a pozvala mě s mým foťákem do tvého soukromí! Kde jsme a s kým tu bydlíš? No a samozřejmě nás zajímá, kolik rozličných domovů jsi už vystřídala…

Teď jsme v Praze, i když to poslední čtyři roky střídám s Varšavou. Mám to štěstí, že se mi podařilo sehnat tenhle byt ještě v době, než se ceny naprosto zbláznily, a tak ani tolik nevadí, že půlku času žijeme právě v Polsku. Mimochodem, kromě toho, že Varšava je skvělá a s mým snoubencem Bradem jsme si ji oba naprosto zamilovali, je tam také podstatně aktivnější herní scéna. A protože přítel pracuje v herním průmyslu a já můžu dělat z domova, žijeme takhle mezi dvěma městy. Vyrůstala jsem ale jinak na Vinohradech ve starém secesním bytě a musím říct, že se mi po těch vysokých stropech a obrovských dřevěných oknech někdy strašně stýská.

Spousta krásných artefaktů! Takže, co vám visí doma nad gaučem? A jaký máš vztah k umění? Tvoříš, sbíráš nebo se jen ráda kocháš?

Nad gaučem je většina obrazů od mého dědy, Alfréda Fuchse. Byl profesionální malíř, u nás není tak známý, ale v Německu o něm dokonce vyšla i knížka. V Česku ho budou možná znát sběratelé známek, protože v 90. letech vzniklo pár známek s jeho designem. Dědův motiv bylo hlavně mateřství a český venkov, některé obrazy jsou tak moje mamka, když byla miminko, anebo třeba chalupa mých rodičů. S těmihle obrazy jsem vyrůstala od malička, doprovázely mě celý život. Dokonce jsem jednu dobu přemýšlela, že si některou z jeho kreseb nechám vytetovat. Na stěně ale vypadají líp.

Jinak v té košíkové poličce můžete vidět i sošku, kterou zase udělal můj táta. Před pár lety se začal učit s 3D programy a teď dělá abstraktní obrazy, ale i modely. Tohle je například velryba vytištěná na 3D tiskárně. Vypadá ale senzačně. Mám tu i obrázek od mojí mamky. Zkrátka umění mě vždycky obklopovalo. Určitě mám nějaké tvůrčí pudy, i když kdo zase ne, je to taková lidská přirozenost. Moje ambice v tomhle směru jsou už od dětství ale spíš směrem ke psaní.

Snad nejoblíbenější téma lidí dneška – jídlo a vaření. Co vidíme tady na fotce a patří to k tvým oblíbeným pokrmům? Využíváš hodně dovážky jídla domů? Jak jsi na tom s vařením ty?

Když koukám na tu fotku, moc zázračně to možná nevypadá. Je to ale indické biryani, což je určitě jedno z mých oblíbených „comfort food“. Mezi moje další „comfort food“, co si můžu připravit sama, jsou pak špagety se zakysanou smetanou, kečupem, eidemem (nesmí to být žádný kvalitní sýr, fakt ten klasický český eidam) a práškovým česnekem. Já vím, kuchtíci mají teď asi zhnusený obličeje, ale ta kombinace je prostě bomba. Když mám hodně špatný den, tohle mi zvedne náladu.

Co se jinak týče dovozů jídel, jsme s Bradem oba dva naprosto příšerní. Pořád se bavíme, že musíme vařit vlastní jídla, ale vzájemně se vždycky nakonec přesvědčíme, že dovážka je lepší. Během pandemie se to pak úplně vymklo kontrole. Myslím, že za to může i fakt, že vařím jako moje máma. Myslím, že mi to jde (věřte mi, umím i lepší věci než ty popsaný prasácký špagety), dělá mi radost, když má moje jídlo úspěch, ale celý ten proces si neužívám. Jídlo prostě chutná jinak, když ho připraví někdo jiný. Jako třeba mámina svíčková. Máme jí každoročně na Vánoce a přísahám, to je fakt něco nadpozemskýho.

Nesmíme opomenout boty. Jaké máš nejradši obutí a proč?

Kdo mě zná, asi ho nepřekvapí, že moje oblíbený boty jsou kozačky. Černý, hnědý, s chlupem uvnitř, ale i jarní s odvětráváním. Jsem blázen do kozaček. Jednu dobu jsem měla fakt jen dva typy bot. Žabky na léto a kozačky na zbytek roku. Teď jsem do mixu začala přidávat třeba i nějaký kecky nebo polobotky, ale kozačky jsou pořád první volba.

Miluji tyhle výstavky! Co tu máš konkrétně vystaveno? A důležitá otázka! Jsi sběratelka?

Tohle je takovej mix úplně všeho. Tu panenku jsem dostala od mojí mamky, prý to dělá nějaká paní ze Švédska. Ta hlava je další 3D tisk od mého táty a taková ta rozpláclá kočka je zase ze dřeva – taky od táty. Ježek je pak z Anglie, prodávali ho v nějakém obchodě se zahradními potřebami a přišel mi ukrutně roztomilý. Je z těžkého kovu a má dvě části, takže funguje taky jako krabička. Jen jsem pořád nepřišla na to, co do něj dát.

Vzadu je pak obraz, který jsem dostala během novinářské akce k jedné počítačové hře. Normálně na podobných akcích člověk dostane tričko nebo klíčenku, ale tady ne. Dostali jsme rovnou obraz. Ta hra má spoustu skvělých ilustrací, ale oni se tehdy rozhodli zrovna pro přísného císaře. Není to můj oblíbený portrét, ale je na té polici už tak dlouho, že bych si nedokázala představit, že bych ho dala jinam. Jinak se přiznám, že moc věci nesbírám. Možná až na notýsky. Těch mám asi milion. Tam uznávám, že mám trochu problém se krotit, když vidím nějaký hezký zápisníček.

Tvé knihovně vévodí komiksy a sci-fi / fantasy literatura! Co bys doporučila našim čtenářům za tři největší lahůdky?

V téhle knihovně zrovna jo, mám ještě druhou a v té mám spíš literaturu faktu. Ale jo, co se týče beletrie, tak když to není fantasy nebo sci-fi nebo aspoň historický román, většinou nad tím ohrnu nos. Naše realita je nuda. Fantasy čtenářům bych určitě doporučila Joe Abercrombieho. Jeho série První zákon je přesně, co miluju. Není tu žádný jeden vyvolený, všechno se drží při zemi, je to temné, ale zároveň se to nebere úplně vážně a nechybí tu pořádná dávka cynického humoru. Za mě ideální kombinace, kterou pro mě asi podobně nabízí jenom Andrzej Sapkowski a jeho Zaklínačská sága.

No a z komiksů bych možná vypíchla Ságu. Vychází u nás i v češtině a rozhodně na ní cením tu naprostou originalitu. Svět, ve kterém běhají princové s televizí místo hlavy nebo kočky, co dokáží říct, jestli lžete, stojí za to. Navíc o kresbu se stará Fiona Staples.

Tahle fotka mluví sama za sebe! Ale musím se zeptat… Jsi velká milovnice klobouků? A pak mě zaujaly ty skvělé dveře z masivu. Takhle jsi byt už koupila nebo to je tvoje invence?

Klobouky jsou super. Miluju je. Hlavně proto, že jsem líná si mýt vlasy často. Haha! A když si člověk nasadí klóbrc, vypadá pořád chic, i když má na hlavně vrabčí hnízdo.

Dveře jsou úplná bomba. Měla jsem s tímhle bytem fakt neskutečné štěstí, protože jsem ho pořídila po rekonstrukci. Člověk, co to prodával, jednoduše vždycky koupil nějaký nehezký prostor, upravil ho podle sebe a pak prodal se ziskem. Zároveň ale chtěl ty místa dělat pěkné, nejen vydělávat za každou cenu, a tak mi tu nechal spoustu skvělých detailů. Jak říkám, zkrátka klika jak blázen!

Ty a tvůj vůz! Pojďme se tedy přesunout do tvé práce… Jinak co je to za automobil a jaký máš vztah k řízení? Vášnivá řidička x laxní přístup nebo něco mezi?

Mám Reanult Megane a jsem tak někde mezi spokojená a nespokojená. Deset let jsem měla Opel Astra z roku 1999. A to auto jsem MILOVALA. Nikdy mě za ty roky nenechalo ve štychu. Když umřelo naposledy, udělalo to v zatáčce asi 5 minut pěšky od autoopravny. Prostě Astra byla láska.

Zaplnit tuhle díru tak bylo opravdu těžké. Megane je fajn, má spoustu příjemných funkcí, ale třeba mu chybí držáky na pití, což mě šíleně vzteká. Zní to jako blbost a vlastně i je, ale co se týče praktičnosti, fakt je to zásadní věc. A ty externí držáky, co jdou dokoupit, jsou pěkně na prd. Vyzkoušeno za vás!

Jinak řízení mě baví v Praze a v Česku. V Polsku je to divočina. Ta kultura řízení je tam úplně jiná. Člověk musí být fakt agresivní, nikdo nikoho nepouští. Přímo ve Varšavě mám tak mnohdy pěkně stažené půlky. To i řízení v UK na druhé straně je pro mě jednodušší než Polsko. Jinak mě ale obecně řídit baví. Navíc Brad neřídí, takže nemám ani moc možnosti, jak se nechat vozit.

Kolik už jsi s tímhle francouzským strojem najezdila? Pak mě zajímá, co v autě posloucháš za muziku nebo podcasty / audioknihy…

Kolik kilometrů se přiznám, že přesně nevím, ale pendlujeme mezi Varšavou a Prahou, což je nějakých necelých 700 kilometrů. Se všemi různými čurpauzami a podobně to vyjde zhruba na 7 hodin, takže po cestě posloucháme úplně všechno. Hudbu, podcasty, ale i audioknihy. Mimochodem nedávno jsme si strašně užili audioknihu The Goblin Emperor. Začala jsem to číst jako knihu, ale ta audioverze byla tak skvělá, že jsme to společně s Bradem nakonec celý odposlouchali. A podcast doporučuju například Radiolab. Informativní a fantasticky zpracovaný. Je jen málo dílů, co mě nebavilo.

A jsme u tebe v práci! Kde jsme a co tu děláš?

Jsme v redakci Games.cz, herního webu, kde se starám o sekci videí. Máme tu tohle skromné studio, které postupně pořád vylepšujeme. Jsem megaloman, takže mám pořád ukrutně dlouhý seznam toho, co bych ráda doplnila, jen se musím krotit. Už teď je tu ale spousta věcí, ze kterých mám ohromnou radost. Máme tu tyhle parádní poličky, co celé studio pořádně rozjasnily, máme tu telku, rozjeli jsme taky koutek se zeleným plátnem, což je především když hrajeme konkrétní hry, ideální. A bude to jen lepší!

Takže jsi hrdým členem teamu Games.cz! Ale mohla bys prozradit trošku víc o tvé cestě, kterou jsi (zatím) zakončila tady?

Já píšu o hrách děsně dlouho. Začala jsem v roce 2004 v časopise Gamestar, který už teď neexistuje. Mezi tím jsem psala třeba na hrej.cz, ale i do časopisu Play On. Pracovala jsem jako šéfredaktor webu hratelne.cz, což spadalo tehdy pod Aktuálně (proto ten trochu divný název). Nakonec jsem se v roce 2011 dostala k moderování pořadu Re-Play. Po dvou letech jsem začala pracovat i jako šéfredaktorka, což znamenalo rozhodovat o tom, co bude, v jakém díle, hlídat uzávěrky, kontrolovat dabing, ale třeba načrtnout scénář nebo shánět lokace na natáčení a podobně. S Mikolášem jsme Re-Play moderovali tuším osm naprosto báječných let. Byla to super práce, ale postupně tam došlo k jistým neshodám, a když jsme s Mikolášem konečně měli příležitost udělat něco vlastního, skočili jsme po tom. Bohužel to nevyšlo, ale zkrátka to se s riskem v životě děje. Teď jsem v Games a jsem moc spokojená. Máme skvělý tým lidí, a i když mi občas chybí práce pro televizi, mám tu větší volnost a svobodu.

Parádní kousek! Jaké hry zrovna hraješ? A mohla bys nám prozradit tři hry, které jsou pro tebe fakt srdcovky a nedáš na ně dopustit?

Tohle je zrovna figurka z Battlefieldu, což není úplně můj šálek čaje. Kdo mě zná, asi ho nepřekvapí, že Zaklínač 3 bude navždycky moje číslo jedna. Jak už jsem psala o mém oblíbeném autorovi, myslím, že polskému studiu CD Projekt se převedení do herní podoby povedlo fantasticky.

Další srdcovka je pak The Last of Us, které podle mě zase nemá konkurenci v tom, jak je celý příběh odvyprávěný. Mám ráda, když autoři vědí, co chtějí, a jdou si přesně za svým. Třetí by tak byl buď teď nedávný God of War z podobných důvodů jako The Last of Us – je to zkrátka velmi profesionálně zvládnutá hra s jasnou vizí. Anebo Bioshock Infinite. Ten má sice spoustu chyb a dalo by se mu vyčítat kde co, ale ten kontrast toho nádherného s prohnilým jednoduše funguje na jedničku.

Úsměv na tváři tě očividně neopouští nikdy ani při psaní článků. Víš orientačně, kolik jsi jich za svoji kariéru mohla vlastně napsat? A prozradíš nám, jakou mašinu teď ke své práci používáš? A hraješ na tomhle notebooku i hry nebo ty paříš hlavně na konzolích?

Ty bláho. Hodně. Teď už tolik nepíšu a cítím sama, že jsem vyšla ze cviku, což mě trochu mrzí, protože když se do něčeho pustím, je to bolavější proces. Nepomáhá ani to, že Brad nemluví česky, takže doma jedeme hlavně angličtinu. Cítím, že se mi tak cpou do mých vět obraty, co v češtině moc nedávají smysl. Byly ale doby, kdy jsem měla pocit, že píšu furt.

Teď se kromě psaní věnuju i střihu videa. Je to neskutečně pracné a všichni střihači mají můj nevětší obdiv. Trvá to, a když to člověk chce hezký nebo nedej bože vtipný, trvá to ještě dýl. Kromě laptopu, co by tak rozjel Word, potřebuju i něco pořádně výkonnýho, co zvládne vyrenderovat třeba hodinový video. Mám na to ConceptD – laptop od Aceru, který není vysloveně herní, je zaměřený právě pro tvůrce. Na druhou stranu kromě práce v Adobe Premiere zvládne rozjet i Cyberpunk 2077 na plný detaily. A navíc má tenhle hezkej bílej design, což cením. Herní laptopy občas tlačí fakt divný barvy. Takže lepší stroj jsem si fakt nemohla přát.

Na závěr bych si rád posvítil na tvoje oblíbený filmy a seriály. Co tě v poslední době uchvátilo a co je tvůj Nr.1 seriál a film?

Zrovna nedávno jsem viděla Dunu a chápu, když se to někomu nebude líbit, ale já byla naprosto uchvácená. Ten audiovizuál je něco naprosto dokonalého. Když pak slyšíš mluvit režiséra Denise Villeneuva, je to přesně to, co jsem zmiňovala o The Last of Us. Ten člověk měl vizi, věděl, co chtěl, a z každého záběru je to cítit. To samé platí pro další filmovou adaptaci knih, na kterou nedám dopustit, a to je Pán prstenů. Když je mi smutno, pustím Společenstvo prstenu, začne hrát hudba z Hobitína a hned je líp.

Co se týče seriálů, těch je hodně a najít jen jeden je těžké. Takže asi jen v rychlosti: Černobyl, Fleabag, BoJack Horsman, německý Dark, první série Westworld (další ignorujte) a první 4 série Hry o trůny.

Moc díky za skvěle strávený den ve tvé společnosti! Pokud chceš něco komukoliv vzkázat nebo poděkovat, tak směle do toho.

Vzkazy? Já jsem na tohle strašně špatná. Sledujte Games.cz, občas mrkněte na můj Instagram, chystám nějaký nový projekty a ať se vám daří jenom skvěle!