Michal Ninja Černý: Pride je dnes bez vkusu, působíme jako šašci

Projekt AWA, který jste zakládali s dalšími tanečníky vznikl ze zkratky motta Art with Attitude. Co pro tebe znamená mít postoj – v tanci, umění v životě?

Ze začátku jsem tanec bral jako koníček, který mi dělá radost. Pak jsem se rozhodl, že chci tančit profesionálně. Tak jsem k tomu zaujal úplně jiný postoj. Dnes vnímám tanec hodně jako umění a o to víc si vážím lidí, kteří do toho šlapou. 

Projektu Art with Attitude jsme vymysleli tenhle název proto, že jsme chtěli dělat něco, co je dobré, nestydíme se za to a má to postoj. A tedy i když já něco dělám, nechci se za to stydět. Musí to být kvalitní a to chci vždy i od ostatních.

Co pro tebe znamená vogue?

Když jsem začal s voguem a reálně se s ním setkal, bylo to pro mě něco úplně neuvěřitelného. Abych to vzal od začátku, vyrůstal jsem v hiphopovém prostředí ovlivněném housem, lockingem a poppingem – pak jsem začal dělat hodně waacking. Ale když jsem poprvé přišel do New Yorku, uviděl jsem tam vogue v úplně čisté formě. Do té doby jsem znal jenom mix waacku a vogue, jak to lidi v Evropě mixovali dohromady. V New Yorku mě úplně poprvé vzali na vogue akci, na tzv. ball, a já jsem z toho byl úplně hotový. Až tam jsem pochopil, že to není jenom tanec, ale i komunita a lifestyle, vlastně subkultura. Otevřelo mi to oči, protože jsem do té doby byl vychovaný na víc “klučičích” věcech a waacking byl únik z mých „hetero-hip hop“ pohybů. Protože když jsem začal tancovat, cítil jsem se v tom fajn, ale necítil jsem se v tom jako já.

Waacking mi to otevřel dost, ale vogue, tím jak je extrémně sexuální, téměř jako mít sex na stage, tak to mě úplně dostalo! Ta svoboda projevu pro mě byla tak něco neuvěřitelného. Proto jsem se do vogue zamiloval. Když vouguju, dává mi to obrovský pocit svobody a můžu chvilku dělat, že jsem někým, kým nejsem. Ale je pravda, že vouguju, protože se v tom cítím já sám dobře. Vogue je pro mě synonymem pro svobodu projevu a ty lidi okolo.

Jak podle tebe seriál POSEreflektuje vogue a komunitu s tím spojenou?

Myslím si, že seriál POSE počátky vogue, reflektuje správně. Děje se to v té době, kdy vyšel dokument Paris is Burning, což jsou vlastně počátky vogue. Mám pocit, že i ta místnost, kde POSE točili, vypadá stejně jako v “Paris is Burning” v Harlemu, kde probíhaly bally. I ten způsob, jakým tam hodnotí, dělají porotce, je to důvěryhodné. Tím, že to mají pod palcem vogueři, dávají na to pozor, aby to bylo správně. Tanec je někdy horší, když tancují herci, ale naštěstí jsou tam i vogueři, co to opravdu umí. Takže za mě POSE je hodně věrohodný.

Byla jsem vícekrát na tvých tanečních lekcích. Vždy mě hodně bavilo, jaký jsi byl energický, sám sebou a otevřeně prezentuješ, že to máš se sexuální orientací jinak. Byl jsi takový vždy?

Ne. Je to od té doby, co dělám vogue. Vogue mi otevřel všechny mé “membrány” a už se prostě nestydím. Ne že bych se někdy styděl, já jsem nikomu nemusel říkat, že jsem gay, ono to bylo dost jasné odjakživa. Ale neprezentoval jsem se tím nikdy tak otevřeně jako teď. Začal jsem být víc otevřený, až jsem poznal víc gayů. A být sám sebou je to nejjednodušší, je to hrozně příjemný. Moc lidí se nějakým způsobem přetvařuje, poznal jsem to třeba i v naší komunitě. Například spousta chlapů se snaží působit záhadně, umělecky založení, stylově a jakoby “víc hetero”. A pak ve finále je rozhovor s nimi strašně nudný. Až po pár setkání ta maska spadne, ale mě nebaví na to čekat.

Byl jsi někdy na Pride pochodu? Jak to vnímáš?

Pochodu jsem se malinko zúčastnil v New Yorku, ale to byla moje opilecká pětiminutová výzva. Ale myslím, že LGBTQ komunita Pride považuje za oslavu a někteří určitě i nějakým způsobem jako demonstraci. Mně Pride vyloženě vadí a zatím jsem svůj názor nezměnil. Já ten pochod nemám rád, protože mi přijde, že na Pride vůbec neukazujeme to, co by veřejnost měla vidět. Protože naše LGBTQ komunita vymyslela a dala světu strašně moc zajímavých věcí, co se týče umění, módy, hudby. A teď vnímám, že i mimo uměleckou sféru. Fakt jsme dobří! A tedy místo toho, aby byl Pride oslava plná kultury, tím myslím divadelní představení, semináře, umění, je to oslava nahatých lidí v tangách s křídlama. A všude se rozdávají kondomy a testy na HIV. Je to taková degradace. Protože lidi, co si LGBTQ komunitu už nějak zaškatulkovali a pak na Pride vidí jenom něco jako velkou živelnou party, nemají důvod změnit názor. Celkově na mě Pride působí bez vkusu. A já si stojím za tím, že v čem jsou LGBTQ lidé dobří, je právě vkus. Mrzí mě, že první co lidi napadne pod pojmem LGBTQ jsou Drag Queens s jejich specifickým humorem, flitry, sex a barevné kýče.

Co by se mělo stát, aby se vnímaní LGBTQ změnilo k lepšímu?

Nevím. Asi to závisí na nás. A myslím, že je spousta lidí, kterým záleží na tom, aby LGBTQ komunita působila víc reprezentativně. Pak se nemůžeme divit, že nemáme stejná práva jako heterogenní páry, protože působíme jak šašci. A zároveň je důležité se stýkat s lidmi mimo naší komunitu, protože pokud se pohybuješ jenom v rámci komunity, je to jako mít klapky na očích. Podle mě to je také problém, že se hodně LGBTQ lidí distancuje od zbytku “hetero” populace a jsou “uzavření” ve své komunitě.

Vnímaš v souvislosti s Pride month tzv. “pinkwashing”?

Nevím, jestli to značky berou jako podporu komunity nebo spíš jako business, těžko říct…Nevadí mi to, spíš to oceňuji, vnímám to jako podporu LGBTQ komunity. Musí to být chytře udělané, aby mě to vzalo. Třeba kampaň od Nike jsem bral jako super zpracování, protože v tom videu tančili vysloveně vogueři.

Co Češi a jejich postoj k LBGTQ komunitě, jak bys to zhodnotil?

Je to lepší. Myslím, že Češi jsou takoví těžcí flegmatici anebo trošičku burani, ale v dobrém slova smyslu 🙂 Je to podobné jako s rasismem – velkou roli tam hraje nevědomost. Moji rodiče a jejich generace LGBTQ komunitu nezná a nikdy se s ní nesetkali. Oni znali černochy jen z televize nebo fotek a to samý bylo i s gayi. Nebylo OK být veřejně “teplý”.

Myslím si, že je to vždycky ten první šok, zvyknout si na to a pak je to v pohodě. Záleží ale jak velký extrém to je, samozřejmě. Když jsem byl mladší, zažil jsem si šikanu, mlácení, atd. Jsem zvyklý na takové útoky. Ale teď je jich strašně málo. Češi jsou tolerantní, ale mohlo by to být lepší. Každopádně, necítím se blbě, když jdu s klukem za ruku po ulici v Praze nebo mu dám pusu. Ale možná to vnímám zkresleně protože se pohybuju v umělecké sféře. 

Naopak si myslím, že jsou na sebe víc hnusní lidi v rámci komunity. Protože ta komunita se navzájem strašně odsuzuje. Funguje to tak, a to si podle mě zažilo hodně LGBTQ lidí, že my jsme od malička šikanovaní nějakým způsobem za to, co jsme. A když ti skončí šikana ve škole, jsi rád, že jsi z toho venku. Pak ale začne šikana v dospělým životě gayů. Protože ty jsi moc teplý, málo teplý, středně teplý, hubený, svalnatý, pasivní, aktivní, je to šílené! Když přijdeš do klubu, vnímáš, jak tě každý hodnotí, je to “judgement everywhere”. Já jsem z toho úplně vysílený. Člověk se pak bojí být sám sebou, protože má strach, že by si pak nikoho nenašel. Naše komunita je v tomto extrémně vyhrocená. Je to smutné.

Hodně cestuješ. Zpozoroval jsi výrazné rozdíly ve vnímaní LGBTQ komunity v různých krajinách?

Ano, určitě, pro mě je velký extrém Rusko. Gayové v Rusku to mají hodně těžké. Měl jsem lekci s ruskými kluky, učil jsem je vogue. Když jsme měli pauzu a snažil jsem se s nimi skamarádit a tak jsem si s nimi popovídal. Vykládali mi, že v Rusku to funguje tak, že si o nich myslí, že jsou tak dobří herci a že to zahrají, že jsou jakoby zženštilí. Ale oficiálně tam žádní gayové nejsou. 

Amerika je tolerantní, až na hodně homofobní lidi z menších měst. Homofobní jsou i lidi z ghett ve velkých městech, hlavně černoši. Takže pro chlapa černocha být gay, je v Americe tragédie. A nebo být černoch a být transgender.

Tchaj-wan – geniální! Tam to nikdo neřeší. Tchaj-wan miluju. A ještě jih Itálie je také hodně free.

Co bys dnes doporučil svému mladšímu já?

Být dřív sám sebou, být odvážný. Nebát se dělat věci, i když mám pocit, že se ostatním nebudou líbit. Určitě bych mu řekl, ať začne dřív tancovat a zkoušet víc divadlo. Asi bych mu i vzkázal, aby měl lepší vztah s tátou, protože si myslím, že je to taky hodně důležitý u gayů. Ten vztah syn – otec je velice zásadní a já jej postrádám. Cítím to.