Lucie a Simona: V zahraničí je příznivější legislativa vůči LGBT, ale my jsme doma tady

Tvoříte krásný pár, nyní dokonce i rodinu s dcerou Stellou. Potkáváte se vůbec s tímhle typem reakcí, nebo ne?

Lucie: Děkuju a děkuju. Tvoříme normální pár. Žijeme plnohodnotný život a pečujeme rovnoměrně o naší dceru. Simča chodí do práce, já se starám o dům a obě se pak staráme o Stellu. A ve volných chvílích běžně chodíme všechny tři jako rodina mezi lidi, občas se otočí, většinou se usmívají. Veřejně, tuším, žádnej hejt neproběhl. Rodina obou nás na 220 % podpořila. Nejvíc cítit to bylo při porodu dcery, sestra křičela: „Rodinné foto! Maminko, podepište si dceru!“ To mě asi zpětně dojalo…

Simona: Zatím jsem se naštěstí setkala jen s těmi hezkými reakcemi. Popravdě, asi úplně přesně nedokážu říct, jak bych reagovala na negativní. Ale už mě to napadlo, kdy to přijde a že vlastně v dnešní „hejt době“ to musí někdy přijít..

Lucie, píšete blog o Vašem životě. Díky čemu nebo komu dokážete takhle otevřeně mluvit o vašem osobním životě?

Lucie: Asi jsem měla vždycky co říct. Nevím, o čem jiným bych mluvila nebo psala než o sobě, svých pocitech, svém životě… V jednu dobu mi chodily desítky stejných zpráv. A vlastně chodí do teď. „Ahoj, chtěly bysme se s přítelkyní vzít. A nevíme, co na úřadě říct a kam jít,“ nebo: „Ahoj, chtěly bysme miminko a mám v hlavě stovky otázek.“ Tak tohle mi chodí dodnes. Ne vždycky mám třeba čas a náladu to poctivě vysvětlit. Tak jsem se rozhodla napsat to. A nejen pro holky. Ale i pro sebe, abych si mohla zpětně přečíst, kam až jsme to dotáhly. Makáme na sobě totiž každej den.

Simono, co vám dodává odvahu mluvit a žít tak, jak to cítíte?

Simona: Odjakživa mluvím, jak mi pusa narostla. To mám asi po mém tátovi. Takže i s tou odvahou bych to viděla, že mi dodával a dodává vždycky on.

Co byste po zkušenosti s příchodem miminka poradily párům, které to mají podobně jako vy? Jaké mezery v legislativě vám komplikovaly nebo pořád komplikují život?

Lucie: Tohle jsem řešila dost v těhotenství. A zjistila jsem, že toho člověk moc nezmůže. Zatím jsme se, díky bohu, nesetkaly s žádnou překážkou. Takže i když dcera byla hospitalizovaná a my chtěly být u vyšetření spolu, argumentovala jsem, že rodiče jsme obě. Dětská doktorka se na mě podívala a říká: „Máma je jen jedna.“ A já říkám: „A nebo i dvě.“ A bylo ticho.

Jak se říká – je to o lidech. Taky se v tom podle mě úplně nevyznali. A já se nedivím. Smysl to moc nedává. A ano, těch nevýhod je moc a moc. Existuje určitě zplnomocnění pro určité úkony běžného života, ale nic extra to vlastně v ohrožení života nebo v právním světě není. 

Simona: Já vidím ten největší problém v papírech. Ač malou také vychovávám, tak když to řeknu jak to je, jsem pro ni úředně cizí osoba. Což dost komplikuje život. Každopádně, rady jsou, ať si jdou vždy za tím, co chtějí. Každá překážka se dá zvládnout, zvlášť když jste na to dva.

Jak vnímáte, že na vás společnost pohlíží tam, kde bydlíte? Myslíte, že by to bylo jiné, kdybyste žily v třeba Praze? A co život někde v zahraničí, kde je legislativa příznivější? 

Lucie: Nežijeme na vesnici, žijeme na okraji krajského města, což neznamená, že tohle se ještě neozve. Stella je dost malá. Na návštěvě v restauraci, dětském koutku nebo na hřišti nikoho nenapadne, že spolu žijeme. My si intimnosti necháváme do soukromí. V zahraničí je příznivější legislativa LGBTQ světa, ale my jsme doma tady. V kopcích, u jezera, na naší zahrádce. Sousedi i ti o dvě generace starší nás s úsměvem zdraví a přejí nám hezký den. Dokonce dostáváme domácí vajíčka!

Simona: Nijak zvlášť to ani nebyl rozdíl oproti ostatním. Nepřijde mi, že by jsme nezapadly. Život v zahraničí je lákavější, ale pro mne ne z legislativního hlediska, ale toho, že to je prostě zahraničí.

Co byste dnes doporučily svému mladšímu já?

Lucie: Ať je trpělivější. Že všecko se stejně stočí tam, kam má. 

Simona: Aby dalo víc na intuici a poslouchalo víc instinkty.