Daniel Aleš Weiss: Drag je pro mě kreativní vybití sebe sama

Můžeš se představit, Dane?

Je mi 25, pocházím z Krnova a po maturitě jsem se přestěhoval do Brna, kde studuji na právnické fakultě Masarykovy univerzity. Momentálně končím 5. ročník, dopisuju diplomku a na podzim plánuju, že se přesunu do Prahy. Brigádně pracuju po nocích na recepci v hotelu, ale až dokončím studia, plánuju se věnovat právu. Svůj volný čas trávím se svým cisgender přítelem a věnuju se dragu. Je to můj koníček, který je sice na jednu stranu drahý, protože stojí nejen hodně peněz, ale i času a energie. Na druhou stranu se ho nechci vzdát.

Jak bys definoval drag? Jak ho vnímáš ty, co ti to dává? A jak ses k tomu dostal?

Vždycky jsem kreslil, zpíval, byl jsem taková kreativní osobnost (až na tančení, smích). Když jsem se díky make-upu dostal 2 roky zpátky na první vystoupení v Praze, zjistil jsem, že drag spojuje spoustu věcí, ke kterým jsem měl vždycky blízko. Je to pro mě takové kreativní vybití sebe sama. Co se týče otázky, jak jsem se k tomu dostal – byl to právě už zmiňovaný make-up. Líčení se věnuju už 3 roky, a byl to ten prvotní impuls začít s dragem. K dragu mě jinak také přivedla “Rupaul drag race” show, což je něco jako America’s Next Top Model, ale s tím rozdílem, že tato je pro drag queens. Já jsem věděl, že v České republice jsou spíš travesti shows, ale to nebylo ono. Travesti se pořádají za účelem zábavy, zasmání se – chlap, který má paruku, převléká se za nějakou umělkyni a vystupuje s jejími písničkami. Narozdíl od Travesti, Drag queen má vytvořenou svou drag personu inspirovanou různými lidmi, věcmi a dělá různé písničky. Jsou například ale i drag queens mající vlastní stand-upy nebo dělají burlesque. Já chci být zkrátka krásná žena. Přináší mi to radost a baví mě to.

Kde tě lidi mohou vidět?

Vystupoval jsem hlavně před pandemií, kdy poslední vystoupení jsem měl v říjnu. Nejčastěji vystupuji v pražském klubu Friends, kde jsem měl nedávno první vystoupení po pandemii, to bylo super. Dále mám shows na parníku, plánuju drag brunche a v plánu mám vystupovat na Prague Pride. Hodně se v tomto inspiruji popovou zpěvačkou Arianou Grande nebo mými oblíbenými drag queens jako jsou Naomi Smalls, Alaska nebo Trixie Mattel.

Jak reagovalo tvé okolí na tvou sexuální orientaci a na to, že jsi drag queen?

Pokud jde o sexuální orientaci, tak jsem měl vždy plnou podporu mojí rodiny. Neproběhnul u mě žádný šokující coming out. Rodina to přijala poklidně. Na druhém stupni základky jsem pochopil, že jsem gay, i přesto jsem se snažil chodit s holkama, docela jsem s tím bojoval. Moji rodiče mě ale podporovali.

S dragem to bylo tak, že jsem se to nejprve snažil schovávat, měl jsem i oddělený Instagram. Rodiče totiž doufali, že drag dělat nebudu. Šlo jim hlavně o to, abych nenechal školy. “Pokud to začneš dělat, nechci to vědět”, řekl mi táta. Chtěli, abych to schovával. Teď o tom nemluvíme a vyhýbáme se tomuto tématu, i když jim je to jasné. Mamka se se mnou o tom chvílemi baví, už jsem od ní dostal i make-up, ale ještě mě neviděla naživo. Táta o tom mluvit nechce. Když jsem si dal na Facebook profilovku s make-upem, rodiče mě poprosili, ať ji smažu, protože to vidí i známí. 

Vidíš změny v reakcích, je společnost více otevřená? Co by pomohlo ve společnosti?

U mladé generace se to zlepšuje díky většímu povědomí, kterému pomáhají tyto různé projekty a kampaně, jaké děláme. Mám za to, že pomáhají a věřím, že to bude čím dál tím lepší. Celkově je důležité tlačit na změnu, naslouchat lidem a ze všeho nejdůležitější je pro mě chtít rozumět.

S jakými reakcemi se nejčastěji potkáváš?

Jsem otevřený a netajím se tím, že jsem gay. Vnímám, že za poslední roky se společnost zlepšila, nebo je to možná jen tím, že se pohybuju ve velkých městech a neopouštím svou bublinu lidí. Hodně jsem si vyselektoval přátele. Občas teda ale vystoupím z bubliny a jsem šokovaný. Doma v Krnově všichni ví, že jsem gay a když se potkám s někým po delší době, tak buď dělají, že mě neznají, nebo se zajímají a ptají se. Když se tak zamýšlím, tak v offline světě mám špatné zkušenosti jen výjimečně. Občas na mě někdo zařve na ulici, ale to ignoruju.

Pokud útočí na mého partnera, tak to se už ozvu zpátky. Někdy se mi stává, že před drag show, když jsme v kostýmech, tak vidíme škaredé pohledy lidí, kteří kolem prochází a například řvou z taxíků. Ty reakce jsou docela časté, takže jsem si už zvyknul a máloco mě rozhodí. Je docela zajímavé, že negativní reakce okolí dostávám spíš na to, že jsem gay než jsem drag queen. Možná je to tím, že lidi si na ženu tolik nedovolí, když ji vidí. Nevím.

Co se týče online světa, tak tam je reakcí daleko více, protože venku na to nemá jen tak někdo odvahu. Například na mém Twitteru, kde jsem si jako první česká Twitter drag queen založil účet, tak tam jedou hate reakce stále. A na Tik Toku to není o nic lepší. Tam jsem například schytal komentáře, abych spáchal sebevraždu, ať shořím v pekle, že mi někdo omlátí hlavu o chodník, že jsem nemocný nebo že mám duševní chorobu. Pár lidí mi dokonce vyhrožovalo smrtí. Já je ale blokuju. Pokud mi někdo napíše slušnou negativní reakci, diskutuju s ním. Když to nikam nevede, tak dále nepokračuju. Nemá to cenu. Důležité je, že pozitivní komentářů je mnohem víc. Celkově jsem si za tu dobu vybudoval hroší kůži, ale občas mám dny, kdy mě to zasáhne víc. Tady mi pak pomáhá, že cítím podporu od rodiny a mých kamarádů. A taky vím, že nedělám nic špatného. Neubližuju druhým lidem.

Měl jsi i zkušenost s fyzickým napadením nebo přímým slovním útokem na tebe?

Pár bohužel jo. Jednou v Brně se mi stalo, že jsem narazil na agresivní hosty v hotelu. Nadávali mi do buzerantů, tak jsem zavolal policii. Mladá policajtka mi pomohla, vyvedla je z hotele a zeptala se mě, jestli to chci řešit dále. Nakonec jsem to neřešil. Chtěl jsem hlavně klid a ať jsou pryč.

A pak mám nepříjemný zážitek z Krnova, z minulého srpna. Tam jsem se stal obětí homofobní reakce. Byl to ten víkend, kdy začínal pride week. Byli jsme večer s kamarádkou z UK v baru a během večera stáli u jukeboxu. Najednou do mě začal žduchat kluk zezadu s tím, že mě obvinil, že jsem o něm říkal, že je buzna. To je absurdní, protože bych to nikdy neřekl, nemám pro to důvod. Vyeskalovalo to tak, že jsme se přesunuli před bar, kde se za mě naštěstí postavilo asi 15 lidí a bránili mě. Ti kluci, co útočili, mi vyhrožovali a několikrát mě i fyzicky napadli. Žduchal do mě a měl tam i kamarády, takže se postavily dvě party proti sobě a řvaly na sebe. Kamarádka zavolala policii, protože jsme báli a cítili se ohroženi. Za 15 minut přijelo auto s 2 policajty, kteří nebyli schopni tu situaci zvládnout. Vysmáli se nám a řekli, že co si jako myslím a proč raději nesedíme doma. Útočníci mezitím utekli. Celé jsem to napsal na svoje sítě, pak pro Lui magazín a dokonce jsem o tom mluvil i v klubu. Ztratil jsem totiž víru v policii. Ve stejném baru se mi pak stalo i to, že zničehonic mě jeden známý udeřil do zad bez jakéhokoliv důvodu.

Co by si vzkázal, pokud jde o přijetí a rovnoprávnost LGBT+ lidí?

Každý člověk nechce nic víc, než být respektován, být milován a mít stejnou možnost milovat jako všichni ostatní. Nemuset se potkávat s nenávistí. My nechceme nikomu škodit, tak bychom byli rádi, kdyby ostatní neškodili nám. Chovejme se zkrátka k druhým tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám.

Credits:

Photography: Vlad Shaf @vladshaf

Production: Ngoc Anh Nguyen @imthxqueenb