Záleží, z jakého úhlu se podíváš. Někde je silná komfortní zóna, jinde se zase dynamickým způsobem setkává kontrast dvou rozdílných přístupů. O čem je řeč? Může být o osobní identitě, ale také o teniskách Nike Air Footscape Woven. Ale abychom se konečně dostali do konkrétna, přinášíme ti rozhovor s multižánrovou umělkyní Huyen Vi Tran – renesanční ženou kontinuálně budující vlastní identitu.
Zpěvačka, DJka, manažerka, tanečnice, herečka, ale i fluidní holčičí gang. Viah je ale především Huyen Vi Tran, která od svého veřejného debutu v soutěži Superstar (2015) urazila cestu, za kterou by se nemusel stydět ani Jack Kerouac. Při letošních oslavách 17. listopadu navíc jako vůbec první zástupkyně vietnamské menšiny zazpívala českou hymnu před desítkami tisíc lidí, a aspoň dvojnásobným počtem vlaječek, na Václavském náměstí. A nejen o tom je náš rozhovor.
Jak spolu podle tebe souvisí identita člověka a způsob jeho oblékání?
Móda, fashion, nebo způsob oblékání je podle mě dost funkčním způsobem vyjádření osobitosti jednotlivce. Jde to ruku v ruce třeba i se způsobem chůze, s výběrem slov, s tím, jak máš položený hlas při mluvení, s tím, jaký nosíš parfém nebo i jakým způsobem se dotýkáš druhých. Důležitý je ale ten aspekt volby: Jak se budu před ostatními prezentovat, a zároveň jaké prostředky si volím k tomu, abych se co nejvíce mohl cítit sám sebou? To znamená, že pokud se kdokoli rozhodne, že mu to nestojí za tu energii a čas, aby se vymódil, je to pořád jeho uvědomělý statement, a pro to mám pochopení. Moje osobní cesta k uchopení vlastního módního stylu je koneckonců pořád v procesu hledání se. Jsem takový work-in-progress.
Jak se z tvého pohledu staví k tématu vyjadřování své identity zástupci v Česku velmi silné vietnamské komunity? Snaží se při prezentaci své identity vycházet ze svých kulturních zvyklostí, nebo ji v tomhle ohledu spíš potlačují?
Popravdě si myslím, že starší generace na módu ne zrovna dbá, pokud tedy nejde o velkou společenskou událost – nebo minimálně to platí pro moje rodiče. Zato mladší zástupci vietnamské komunity mě v módě nepřestávají inspirovat. Skrz jejich styl oblékání z nich cítím značnou svobodu a určitou nespoutanost – osobně doufám, že jim jsou tyto vypozorované charakteristiky i vlastní. Necítím u nich přímo vietnamský vliv jako takový, ale to by jim ostatně asi ani nepřišlo přirozené vzhledem k tomu, že vyrůstají v kontextu českých poměrů. Je to takový mezistav první generace přistěhovalecké menšiny narozené v určité zemi, a ten se myslím zrcadlí právě v jejich zvoleném způsobu oblékání.
Jsem samozřejmě ráda za to, když si v tomhle směru razí moji vrstevníci a vrstevnice i vlastní styl a diktují si vlastní novou linii v módě – v tuhle chvíli mi zrovna na mysl vyvstává jméno Anny Tran, která se svými krásnými produkty prorazila a já jí moc fandím.
Z hlediska počtu a různorodosti svých aktivit jsi přímo renesanční žena. Čemu všemu se teď věnuješ a jakým způsobem v tom nacházíš nějakou rovnováhu?
Uf, někdy mi popravdě přijde, že jsem tak rozlítaná, že z toho nic nedělám pořádně. Jestli ono to moje korzování mezi zdánlivě nepropojitelnými obory ale nevychází právě z toho, že jsem na tuhle plynulou neurčitost a nechuť vůči škatulkování zvyklá díky své identitě.
V tuhle chvíli se každopádně věnuju zejména hudbě – a to v rámci naší elektropopové kapely Viah, kterou jsem před pěti lety založila, tehdy jako sólový projekt. Zároveň jsem od minulého roku vložila spoustu času i do hudební kompozice pro taneční a alternativní divadelní představení, z nichž bych ráda vypíchla to s názvem Piece of Pleasure, které vzniklo pod taktovkou souboru Tantehorse a hrajeme jej v Divadle Ponec. V divadlech hostuju i jako zpěvačka/herečka/tanečnice/hudebnice, v současné době mě lze zastihnout v muzikálu Lazarus v Divadle Komedie nebo v představení V džungli měst v Divadle V Dlouhé. Do toho hraju jako DJka, vedu workshopy aromaterapie a pracuju jako manažerka v concept storu Shop Up Stories.
Takhle černé na bílém to zní jako šílená jízda, ale já mám díky tomu pocit, že dosahuju nějaké harmonie v životě, což je prospěšné i pro mentální zdraví. Je to takový můj recept na to, jak z něčeho nevyhořet. Mám to sice hodně pestrý, ale bývají to spíše návaly intenzivní práce, po kterých si umím mistrovsky naordinovat momenty klidu, ticha a sebepéče.
V čem se liší tvorba Viah, coby kapely, ve srovnání s tvými DJ sety? Je to také věcí identity?
Viah je pro mě mnohem větší výstup z komfortní zóny, respektive jsem v rámci ní rozhodně zranitelnější. Vystupujuntotiž s tvorbou, která je ryze moje, která ze mě zcela vychází. Mívám na sebe vysoké nároky: Co je to, co chci předat a sdělit? Mám potřebu nabourávat a narušovat. Často se v rámci kapely střetávám sama se sebou a tím se poznávám.
V DJingu upouštím páru, potlačuju svoji potřebu mít věci pod kontrolou, snažím se navézt na vlnu flow, dávám si prostor k improvizaci, nechávám se volně odnášet proudem davu a večera.
V obou každopádně cítím svou hravost, touhu po experimentu, zvídavost. Oboje mě však naplňuje zcela jiným způsobem – co mi chybí v jedné, nalézám u druhé. Tvořím tím tak trochu koláž sebe samé.
Co je tvůj „perfect gig“, respektive při jakém typu vystoupení se cítíš nejlíp?
Odpovím trochu obecněji. Pro mě je neskutečně silný moment během koncertu, kdy se uvolním a zdánlivě zničehonic se mi probudí každá jednotlivá buňka v těle. Najednou jsem vnímavá vůči každému člověku, který s námi je, uvědomuju si svoje tělo, svůj hlas, Rosin pohyb po prostoru, Tomášův výraz, a všechny zvládnu obsáhnout, a přitom vědět, že tam s nima jsem a existuju. Jako kdybych získala úplně nové povědomí o prostoru, ve kterém jsem. Jsou to právě tyhle okamžiky, kdy si nejvíc uvědomuju, že žiju v přítomném okamžiku – slyším svůj dech a cítím svůj tep. Pro tenhle pocit asi vystupuju před lidma, byť jsem vlastně dost velký introvert.
Jak bys shrnula zážitek ze zpívání hymny na oslavách výročí 17. listopadu?
Byla jsem zavalená emocemi, velkou část tvořilo dojetí, ale samozřejmě i pocit neadekvátnosti. Celé to bylo upřímně dost intenzivní. Celý den jsem tak trochu nestíhala, můj listopad byl obecně naprostý pracovní masakr.
Během odpolední zvukové zkoušky přede mnou zkolaboval nějaký pán v důsledku velké zimy. Když večer vystoupám na pódium, zvedne se kolem mě mrazivý vítr a před sebou vidím těch několik desítek tisíc lidí, kteří na mě upřeně zírají, zatímco v rukách drží české vlaječky. Tím, že zpívám českou hymnu, se přímo dotýkám národního symbolu. Jsem zvyklá na pražskou bublinu, ale tady je Pražáků spíše pomálu. Trochu se začínám dojímat. Jsem na Václavském náměstí a zpívám lidem hymnu. “Kde domov můj?” Tady.
S jakými reakcemi veřejnosti ses setkala? Které převládají?
Nemám to české společnosti přímo za zlé, přece jen si na multikulturalismus teprve pomalu zvykají. Některé společenské změny se dějí opravdu velice pomalu, tudíž reakce veřejnosti typu „proč zpívá českou hymnu Vietnamka, to nemáme žádné české zpěvačky?“ mi přijde jako důležitý ukazatel bodu, ve kterém se česká společnost momentálně nachází. Tenhle bod ale rozhodně není fixní, hýbe se. A já jsem jen vděčná, že jsem mohla být snad maličkou součástí této změny.
Bylo pro tebe tohle vystoupení nějakým způsobem důležité právě ve vztahu k budování nebo prezentaci tvé vlastní identity?
Asi ano. Pro mě je hodně důležité zastávat určitě morální a osobní hodnoty, které dávám dost najevo právě ve své tvorbě. I když to často znamená, že v té první linii společenské změny stojím sama a všechnu tu následnou kritiku i sama schytám a musím se s ní vypořádat. Zpětně ale vím, že jsem tam stála sama za sebe a že to byl důležitý moment, a to nejen pro mě.
Naťukli jsme je na začátku a oslím můstkem se k nim zase vracíme – tenisky Nike Air Footscape Woven!
Dceřiná verze původních Nike Footscape, nyní s doplňkem v názvu v podobě slova Woven (aka „tkané“, přesně jako svršek sneakers), vychází z retro modelu, který se na pulty obchodů dostal v polovině devadesátých let. Za Footscape Woven stojí kreativní větev Nike HTM – kreativní konzultant Hiroshi Fujiwara, legendární Tinker Hatfield a tehdejší CEO Nike Mark Parker. Právě asijský „touch“ je na teniskách extrémně znát, a není proto divu, že se největší lásky dočkaly především v Japonsku. Právě tamní fashion entuziasti totiž nejlíp ví, že mnohem víc než očím, by lidé měli věřit svým nohám, které ví, co je pro ně nejlepší. To byla mimochodem jedna z hlavních komunikačních linek tehdejšího launche Footscape Woven, která rezonovala hlavně v souvislosti s odklonem od tradiční estetiky Nike. O téměř 20 let později si tenhle přístup ceníme ještě víc, protože jsme se naučili, že stejně jako zima, i komfort a sebevědomí jde od nohou. Tak se o tom přesvědč na Footshopu a pořiď si tuhle staronovou ikonu, dokud je online.
