Lucie Jindrák Skřivánková, velice nadaná a progresivní umělkyně, kreativní osobnost napříč žánry, představuje v prodejně Footshopu Na Příkopě sérii abstraktních obrazů, jejichž barevnost v pozorovateli dokáže vzbudit mnohotvárné představy. Experimentální přístup k tvorbě těchto obrazů, ale také další umělecké aktivity Lucie, jsme se vám pokusil přiblížit Michal Bým v krátkém rozhovoru ku příležitosti instalace obrazů. 

Můžeš nám nastínit proces jak maluješ?

Ten proces je zajímavý v tom, že jako první musím mít nějakou náladu. V podstatě se na tu malbu svým způsobem připravuji. To znamená, že když jdu do ateliéru, mám v hlavě nějakou vizi, která je barevnostně docela jasná, ale téma obvykle přesně neznám. Nejsem člověk, který si dělá skici. Teprve až přijdu do ateliéru, začínám tvořit. Pod rukama mi postupně vzniká věc, která barevně sedí, ale až se samotným procesem malby jako takové začíná vznikat kompozice.

Takže nejdůležitější je samotný proces?

Ano, ten proces je pro mě hodně důležitý. V podstatě mojí tvorbou, jak se některé věci dějí samovolně, tak s nimi stejně tak pracuji. Moje práce je hodně založena na intuitivní a procesuální bázi. Jde přesně o ten okamžik, ve kterém ty věci dělám. 

S jakými materiály tedy děláš?

V poslední době pracuji s novými materiály, se kterými nakládám tak trochu zednickým způsobem. Už z toho důvodu, že se jedná o těžké materiály a hmoty. Proto ani nepracuju se štětci, ale se špachtlemi, nahazovacími lopatami a podobně. Obrazy, které dělám, jsou obvykle rozměrné, takže tím pádem pracuju s velkýma nástrojema.

Kromě malby máš přesah i do dalších žánrů. Co tě vedlo k rozšíření svého pole působnosti?

Jsem kreativní člověk na všech úrovních. Inspiruje mě hodně věcí a mám různé fáze, ve kterých mě zajímají různé věci. Svojí kreativitu jsem proto nechtěla nechat jenom u malby. Nástěnných realizace, grafické tisky, kresby akvarelem, recyklace oblečení, vytváření porcelánu. To jsou jen další cesty k vyjádření. Nechávám volně plynout všechny proudy kreativity. Je to pro mě obrovská zábava a životní naplnění.

Hledáš tedy ve svých věcech i přidanou hodnotu?

Především chci, aby se umění dostalo do každodenního použití. Takže jsem svojí práci rozšířila i do těchto sfér. Ale vlastně to pro mě není úplně o té užité hodnotě. I obraz je nějaká užitá forma, kterou člověk vnímá, je v jeho společnosti. Něco mu dává, obsahuje emoce. Jde mi o všechny kanály, kterými může proudit moje sdělení.

Mohla bys trochu víc rozvést například projekt upcycling oblečení?

Oblečení mě fascinovalo odjakživa a už kdysi dávno jsem začala šít své limitovaný kolekce, které jsem prodávala ve svém obchodě v Krymské ulici. Tehdy jsem to nazvala Mu Koncept. Slovo “koncept” tady ještě v té době neexistovalo, a právě tady jsem začala dělat up-cyclingové věci, což v tý době ještě moc nikdo neznal. Sama jsem s tím začala, protože mě oblečení jednoduše bavilo. Bavilo mě ho shánět, mít ho a následně dávat novou tvář. Častokrát se podívám na kousek a hned mě napadá, co s ním udělat, i když se může jeden pouze o minimální zásah. Jednu dobu mě to bavilo natolik, že  jsem se tomu věnovala skoro víc než malbě. Jak to všechno přichází ve vlnách, momentálně se opět věnuji víc malbě a jiným věcem, například murálům, což jsou nástěnné malby.

K těm murálům, můžeme je vidět někde ve veřejném prostoru?

Nedávno jsem dostala hezkou šanci, kdy Pražská správa nemovitostí chtěla pojednat některé domy přes noc, aby tím upozornila na fakt, že Praha potřebuje také legální místo na graffiti a street art. Byla jsem oslovena, abych pojednala Tančící dům, což je úplně šílená adrenalinová akce. Já nejsem grafiťák, tak jsem si řekla, že tam udělám murál. V podstatě můj obraz, akorát ve velkém měřítku. Celou věc jsem realizovala přes noc od 10 hodin do 5 do rána, kdy se muselo skončit. Nebyla jsem si jistá, co přesně tam vznikne. Ponořila jsem se do toho tvůrčího proudu a vytvořila murál na jednom z těch dominantních sloupů.

Druhý murální projekt, který jsem dělala, je murál na Zbraslavi, pro soukromého zadavatele. Tam se jedná o obrovskou dvaceti metrovou zeď u soukromého domu. Právě tato věc mě dovedla k obrazům, které ten visí ve vaší prodejně. Díky murálu jsem musela experimentovat a zkoušet nové přístupy, které se mi otevřely i v malbě.

Jak se tvoje tvorba vyvíjela v čase? Tíhla jsi vždy spíše k abstrakci?

O tom jsem zrovna nedávno přemýšlela, když jsem si udělala takovou rekapitulaci. Už na střední jsem malovala architekturu. Měla jsem tempery, papír a v noci při nočním osvětlení jsem malovala domy. Byly to spíš takový metafyzický, surrealistický malby – takový ten ostrý stín, světlo. A to mě hrozně dlouho bavilo. Pak jsem přešla na Akademii výtvarných umění, kde jsem v architektuře pokračovala. Začala jsem do toho ale dávat koláže a s těmi kolážemi jsem pracovala asi deset let, možná i dýl. Všechny moje věci se týkaly právě architektury.

Potom jsem pracovala na obrovském projektu. Odjela jsem do Brazílie na dvě studijní cesty, začala se hodně věnovat architektuře Oscara Niemeyera a měla jsem výstavu v jejím hlavním městě. To byl pro mě velkej počin a moje malby týkající se architektury, tam podle mého názoru byly na vrcholu. Pak jsem v tom chvíli pokračovala v Praze a nakonec přišel zlom. Rok a půl jsem měla fázi, kdy jsem se vrhla na experimentování s úplně novými formami. V tu dobu jsem architekturu dělala nějakých 15 let a cítila jsem, že mi to nepřináší radost. Že tohle je vyřešený a že chci něco dál. V tu dobu jsem každý týden zkoušela něco nového. Ten proces mě bavil, ale zároveň jsem pořád nemohla najít to, co by mě udělalo šťastnou.

Kdy tedy přišel ten finální zlom?

Ta zakázka na murál mi potom ukázala úplně nové materiály a přístupy. To mi pomohlo k tomu, abych se přesunula k abstrakci. Protože za mě je abstrakce “to nejvíc”, pokud je dělaná na nějakých reálných základech. Pak v tom obraze vzniká více prostoru pro diváka, který si v něm může hodně věcí asociovat. Velkou roli v tom hraje barva. Když se na ní naladíš, už to je pro tebe informace. I barva ti něco předává a ty si z toho něco bereš. Není tam nějaké rušivé téma typu “Aha, tady je obličej a ten se na mě kouká.” 

Jo, takhle to cítím. Většina těch největších světových malířů se nakonec dostala z reálného zobrazování k abstrakci, protože zjednodušení forem je vlastně nějakým způsobem zen. Já jsem teď v této fázi, ale zároveň vím, že v životě jsou různé vlny návratů a podobně, proto nedokážu říct, co bude za nějaký čas. Teď je to ale takhle a to mi vyhovuje.

Footshop

Footshop

Sneaker and fashion store at Footshop
Footshop je neustále se rozvíjející médium, které spojuje kultury, subkultury, skupiny i jednotlivce v jednu velkou rodinu, jejíž společnou láskou je láska k teniskám.
Footshop
Footshop

Footshop je neustále se rozvíjející médium, které spojuje kultury, subkultury, skupiny i jednotlivce v jednu velkou rodinu, jejíž společnou láskou je láska k teniskám.